Už měsíc?

Venku prší, je opět hluboká noc. Již přes měsíc jsem doma z cest a tady přesto chybí ještě pár posledních zápisů. Deník nemohu najít, takže od původního úmyslu tento dluh splatit, musel jsem protentokráte upustit. Na meditaci nenacházím čas. Fotografie z cest, zrevidovány a probrány jsou stále k vidění v galerii. Fragmenty zdejších zápisků, jemně poupravené, doplněné diakritikou a obrazem teď po nějaký čas vycházejí jako součást WWWiditelného prasete.

To k cestám. K ostatnímu bytí lze říci, že jsem se zas úspěšně zapletl do kola neutuchající práce a dalších činností, kde se zoufale snažím nechat si alespoň chvilku pro sebe a pro život :) Doufám, že se to daří trochu víc než dřív.

Oproti dřívějšku mi přibyla diplomová práce. Můj vedoucí vyžaduje pravidelné schůzky a hlášení postupu. To je hrozivé. Ale alespoň mě to (doufejme) donutí k činnosti. Jsem v počátcích.

Varanasi IV

Pred patou se nutim z postele, abych se dozvedel, ze projizdka lodi je az od pul seste. Hotel je ztichly, plny tmy a spicich lidi. Restaurace prazdna, jen na jednom stole pod prikryvkou lezi cisnik. Je podmraceno, takze z usvitu neni videt mnoho. Podel reky se ale do prohbouzejiciho dne koupaji a omyvaji rady indu. Chtel bych pak fotit v ulicich, ale blbne mi fotak, jdu tedy zpatky do hotelu. Dnes ocistna joga - prolevam si nos slanou vodou a vyfrkavam ze sebe smeti :)

Dopoledne, kdyz se fotak na chvilku umravni, se zase vydam na toulky podel ghatu. On sice hned zase zacne zlobit, tak do nej trochu prastim zboku (protoze to driv vedlo k naprave), cimz se vsak nalomi drzak baterek. Musim si koupit izolepu a narychlo to resit, koupim si pak na zal nejake obleceni.

Odpoledne dojdu az k nejzazsimu ghatu Assi, po ceste si necham oholit hlavu, holic se pak na me vrhne a nez stacim cokoliv rici, masiruje me. Pak uz ani nemam chut cokoliv rikat.

Druhy a mene slavny spalovaci ghat zhne nekolika hranicemi. O planouci polena se opiraji naha lytka - vic z mrtveho uz nezbylo.

Ghaty Varanasi maji zajimavou atmosferu. A strma dlouha schodiste, ktera zmizi v bludisti zamotanych a stisnenych ulicek, barevne steny starobylych domu, opustenych palacu, kde dnes najdes uz jen opice. Oltare a stromy, lingamy, hrozny lanem spoutanych barek, opravari a konstrukteri lodi, prani pradla a umyvani nadobi tou spinavou vodou, nedaleko od koupajicich se krav, ktere potom polehavaji v jemnem sedem prachu, co prinesla reka. A samozrejme k tomu i to nikdy nekoncici spalovani. Sedm druhu na hranici neskonci: sadhuove a deti, ti co zemrou ustknutim kobrou a nebo je zabije zvire, ti s leprou nebo nestovicemi a tehotne zeny. V takovem pripaede se vezme lod a na hloubce se telo shodi do vod, zatizene kamenem. V opacnem pripade hranice hori tri hodiny, obrad probiha takto: nejprve se telo omyje a zabali do platna, polozi na nositka z bambusu a zavine do rudeho sari. Nosici a pruvod, pochoduji co chvili uzkymi ulickami mesta. opakovane, opakovane provolavaji: rama, rama. Satyhe. Ve smyslu - tak je to spravne, tak to ma byt. Dojdou az ke spalovacimu ghatu, nejstarsi syn si oholi hlavu, postavi se hranice, telo se omyje (stale zabalene do sari) ve vodach Gangy, polozi na hranici. Zapali ji syn a ona pomalu hori. Prach jsi a v prach se obratis. A tady to je zive a neobrazne. Je to vlastne ohromne zvlastni a neobvykle, pro Evropana, ze sveta, kde smrt je ocim skryta.

Varanasi III

V pokoji bez oken i v puli dne panuje tma a tak spime predlouho. Dneska pojedou kamaradi do Nepalu. Spolu s nimi navstivime Sarnath a zaridime si kurzy - je to ve vesnici, jeste asi nejakych 5 km dal. Uprostred smaragdove zelenych poli, daleko od vseho, na kovovych vratech kolo - dhamma.

Vevnitr jen dva hlidaci, neumi anglicky. Posadi nas a volaji. Po telefonu vysvetlime, o co nam jde, ten clovek na druhem konci dratu to pretlumoci, pak prinesou otrhany blocek a zapisou si nas do nej. Jmeno, zeme, vek. Usmevna procedura. Po ceste zpet do riksi pristoupi krasna Indka.

V Sarnathu se potulujeme po stancich s tretkami a predmety. Za prijatelne ceny tu prodavaji kamenne truhlicky, par jich koupime, jen nevim, jak se mi to vsechno povede vmestnat do batohu, uz predtim byl plny.

Zpatky stihneme autobus, Jirka za jizdy usina a povazlive se naklani nad otevrenymi dvermi. Trneme my i Indove okolo. Do Sarnathu nas vezl sebevrazedny riksak - rozbite predni sklo, drobna srazka a mnoho tesnych minuti, casta jizda v protismeru.

Vecer louceni a my jdeme spat docela brzy, rano bych rad stihl lodku. Zacal jsem chodit na lekce jogy - je to prijemne protazeni a probuzeni.

Varanasi II

Druhy den v tomto meste. resim si korespondenci a dostavam na cd fotky a na samotne mesto skoro neni cas. Zkusime jen s Lenkou najit nejakou pujcovnu kol, ze bychom se jeli podivat do Sarnathu a zaridili si ty nase kurzy, ale nic nenajdeme. Jen kdosi, za nehorazne castky, dve rozlamana koliska a i to se nam podari domluvit az tak pozde, ze tento sverazny plan neuskutecnime. Vecer prijel Jirka, snime ananas, s Kaldou zakourime mistni hasis a jdeme spat az prilis pozde na to, abysme rano stihli projizdku lodi, pri usvitu.

Fotodokumentace

Trochu predbiham. Nedari se mi docela udrzovat blog uplne aktualni, protoze internet tu neni vzdy k potkani, nebo neni dost casu na prepisovani. Jsme jiz ve Varanasi a na denik a zajimavosti zazite v tomto hodne zajimavem meste si jeste chvili pockate, nicmene podarilo se mi trochu podojit fotoaparat a zavesit par fotek do site. Takze se muzete pokochat nekolika snimky z nasich cest. Zacina to cestou po Pakistanu, uvidite tam par snimku ze zavirani hranic, Amritsar a zlaty chram, dale par fotek z McLeod Ganj a cast naseho prvniho treku pres prusmyk Indrahar. Fotky, doufam, budou casem pribyvat. Adresa fotogalerie je: picasaweb.google.com/rousik

Vsechny zdravim a preji prekrasne dny.

Varanasi

Varanasi. Misto, co me plni ocekavanim. Zvedavy na jeho zakouti, chut a atmosferu. Ganga a rady pobreznich ghatu, taky spalovaci ghat Manikarnika, kde se nepretrzite mrtvi promenuji v popel. Kdyz ve Varanasi totiz hinduista zemre, dosahuje automaticky moksi - opousti kolobeh znovuzrozeni.

Nas hotel je jen par ulic od toho ponureho mista - Shanti gusethouste, vysoky petipatrovy dum, na strese terasa s vyhledem, restaurace. Godaulia - stare mesto, kam nesmeji riksi. Vhloubeni do jeho krivolakych ulicek a cest. Domy se k sobe naklaneji, kravy zavazi a psi smejdi ve smeti, kravince a cervene plivance po betelu. Caje do keramickych salku, pak je odhodit, pod botou jen zapraskaji, na narozi kluci hraji kriket. Tesno a rusno.

Dnes jen oddychujeme, pred mestem izolovani peti patry. Jen zvuky, zpev, hudba, propletena zvolani a krik opic. Zlutohneda ganga, jeji protejsi piscity breh a ve vzduhu desitky drobnych draku. Opice posedavaji po rimsach, pobihaji, lomcuji vlnitym plechem strech. Paviani s cervenymi zadky.

Manikarnika ghat a vecne horici hranice, nespocet vyrovnanych piliru dreva, cas od casu se objevi nosici, prozpevuji, nesou dalsiho mrtveho. K nebi stoupaji pruhy dymu a muzi s oholenymi hlavami hledi do nenasytnych plamenu. Tolik smrti, tak prirozene, nikterak vulgarni, tak vyhledavane misto snad i kvuli tomuhle nezvyklemu zazitku, pocitu...

V podvecer na hlavnim ghatu probiha puja - hinduisticka slavnost. Pet oltaru, hrac na tabla a pohyby, kadidelnice, vonne tycinky a horici pochodne, pet obradniku jimi do vzduchu kresli obrazce do ctyr svetovych stran. Zpev doprovazeny rytmy. Reku pohltila tma, takze s poslednimi schody konci svet, lod klouze v nebyti. Lethe bez stribrnych pen a ohne dohorivaji, par kvetu a svici pro stesti, poslat vodou kamsi. Ty davy drobnych bludnych svetel.

Den zakoncime v odlehcenejsim stylu - jdeme se podivat do kina na Bollywoodsky film. Nerozumime slovu, vychutnavame tanecni sceny, domyslime si dej srdceryvneho romanu - pribeh treba nekdy priste :)

Khajuraho

Mestecko pod nanosem noci spi, jen par psu se toula, ticho. Par riksaku schoulenych pod dekou preckava ten cas nikoho. Je chladno a pri jizde do Jhansi dokonce docela zima, profukuje. Autobus je i tak rano neskutecne plny, lidi se tlaci, visi za ruce ze dveri ven, na strese nekdo mezi pytli a batohy spi. Tlacenice a krik, hadky kterym nerozumimj. Pet hodin do Khajuraha.

Khajuraho. Prolezle neodbytnymi prodavaci cetek, riksaky, dohazovaci hotelu. Proslule tzv. erotickym chramovym komplexem - kamasutra temple tomu kdekdo rika. Chramu je tu vicero na ruznych mistech, nespocet soch zdobicich jejich steny, velmi propracovanych se zdarilymi detaily. A tu a tam nejaky soulozici par v krkolomne pozici, nahate kamenne damy, oralni i skupinovy sex. Vzdy jen par skrytych scenek na kazdem chramu. Dama osoulozena psem, nepotkany obrazek muze znasilnujiciho kone. Kdyz na tyto chramy poprve narazili Anglicane, byli sokovani. (Popsali to krasnymi slovy. Ta jsou ale v pruvodci, ktery uz nemam po ruce, tak to musim doplnit, az se vratim domu.)

Na autobusove zastavce potkame cecha a slovenku. V Indii jsou jiz asi 2 mesice, toulali se predevsim ve vzdalenych severskych oblastech Ladakhu, Zanskaru a Kasmiru. Jejich pribehy jsou zajimave. Svet je maly a potkali se tam s Ditou. Dokonce pry jednou zazili havarii autobusu, prevratili se. Ridic a kondukter pry utekli a postarejte se o sebe sami. A mistni se starali jen o sebe. Jedine zahranicni turisti se trochu snazili situaci resit, nejak pomoct ostatnim. Nic vazneho se nastesti nestalo.

Nocni vlak pojede pres Mahobu, pred nadrazim par kramku a stanku, spinava stinna dhaba, kde tisim hlad thali a vodou co divne chutna, caj, par sladkosti.

Na nastupisti polehavaji pod dekou a spi, zatimco cekaji na vlak. Zrizenec s megafonem prochazi po perone a houkanim hloucky spacu probouzi. Opet nemame listek a rezervovana mista do sleeper class, ulehame na tech par volnych mist na zemi, co se jeste najdou. Az pak, v prubehu noci nas pruvodci dovede na uvolnene palandy. Po zaplaceni prirazky.

Posledni autobus do Khajuraha jede prilis casne, takze v tomto tak prijemne ztisenem a uvolnenem miste zustaneme az do zitrka. Mistni palade a chramy skytaji mnoha stinna mista chranena pred upornym zarem. Rozpukanos5t a seslost starim, nedbalosti. Dumyslne geometrie staveb.

Taky prokramarime mistni stanky a kupujeme ruzne cetkovi, smlouvame s cuhti o ceny naramku, sossek, obleceni. V dhabe si opet dam lilek (ktery jsem mel i vcera k veceri) a kuchar teprv bezi vsechno koupit naproti ke stanku a pak to chysta a trva mu to ukrutne dlouho a jeste se nas pokusi osidit o nejake penize, tak se ten jeho svindl pokousim alespon minimalizovat.

Tele oblizuje druhe tele, v prachu se stavi nova panelova cesta, zas o kus dal, k dalsim domkum. Stary chram je zamceny, posran od ptaku, obydlen divokymi vcelami, co si na jeho rimsach stavi uly. Pod kupoli hlavniho oltare hlasite krouzeni a krik, susteni kridel vlastovek, co to tu osidlily namisto cloveka. Na zdech line posedavaji opice s dlouhymi ocasy. Beda tomu, kdo by je chtel skadlit. Ceni zubyt a vypadaji nebezpecne.

V noci bez vetraku nas pokousou komari. Budik zvoni ve 4:30, vyrazime ukrutne brzy.

Jhansi a Sanchi

Jhansi. Siroke spinave ulice jeste ospale skoncenou noci. Chram s tygri hlavou na miste vstupu, hadi oltar. Za zdi se strarik upravi, ucese, usmeje. Autobusem pak do Sanchi za prastarymi budhistickymi stupami. Vypadaji jako vyzkumna centra z kamene nebo obracene satelity. Obklopene upravenymi puvabnymi zahradami. Sucho a horko. Ve stinu stromu sedi mnich v oranzovem habitu a pred bohate zdobenymi portaly zajezdy starych Sri Lancanu s salami. Rozvaliny dalsich staveb, vykopavky.

Nedaleko jsou jeste jeskyne Udaigiri. Oploceny skalni masiv s vysochanymi svatynemi a sceneriemi, postavami bozstev, schody na vrsek skaly a ohromny vyhled do okoly, stary seschly pruvodce sice neumi moc dobre anglicky, ale jinak je moc mily. K upati se lepi drobna neduziva viska.

V Sanchi snime obed u podnikaveho mladeho sikha, vymenime dolary a koupime bajecne v pisku opecene buraky, voni kourem. V poklidu pockamen avlak, ktery ma hodinu zpozdeni. Z Jhansi pojedeme do ospale vesnicky Orcha. Tam doputujeme dlouho po setmeni, ulice plne vymolu, kramky zavrene, prochazime ztisenou tmou - psi, kravy a chresteni vsudypritomneho hmyzu po zemi, vzduchem. Brouci a broucsiska obrovskych rozmeru.

V Hinduistickem chramu prave probiha modlitba - shromazdeni zpiva, pak od pomalovaneho kneze obdrzi (oni i my) kus cehosi sladkeho s tony koziho syra (asi se tomu rika prasad). To sni a u brany naposledy zanotuji par slabik, par slov. Venku hlidac. Na dlazbe a hadrech spi lidi. Poutnici. Zebraci. Levny hotel Sharma, jen zprvu tichy a setmely, majitel uz spal. Je tezke s nim vyjednat jedine dvouluzko pro vsechny.

Fatehpur Sikri

Tezko se vstava. Jedeme do nedalekeho opusteneho mestecka Fatehpur Sikri. Vidime dalsi mesitu z cerveneho kamene a bileho mramoru, kona se tu zrovna nejaka slavnost ci festival. TRo znamena spousta stanku a spusta prodejcu tretek z kamene a mramoru, naramku, pohlednic; spousta zebraku a deti co skemraji o pero, propisku, cokoladu, rupii, dolar.

Pruzkum a cesty tu a tam nam zaberou tolik casu, ze nestihneme ani posledni autobus - riksaci a jeepy pozaduji nehorazne castky. Nakonec se nam docela za levno podari narazit na auto (i kdyz stale draz, nez mistni), ktere jede do Agry a je po strop plne - v jednu chvili napocitame 24 osob sedicich a zavesenych po stranach vozidla, vsude, kde se da, plus blize neznamy pocet osob na strese. Ridicovi se pres predni sklo houpaji nohy jednoho z pasazeru. Naproti nam sedi rodinka - matka, otec, tri deti, to nejmensi je kojeno. Vecerni vlak nestihneme. Koupime si listky na pozdejsi dobu, a az pak se rozhodneme, ze zkusime jet o neco dal, az do Bhopalu, odkud to bude blize do Sanchi, kam take mirime. Revizor, kdyz mu vysvetlime nasi situaci, nas posle do vedlejsiho vagonu, kde si najdeme mista ke spani, ani neplatime zadnou prirazku za spaci vagon ani za dalsi 3 hodiny jizdy k dobru. Vystoupime nad ranem v Jhansi.

Agra

Z nadrazi do hotelu Riz nas odvezl mnohomluvny a neodbytny riksak Munna, se kterym jsme se nakonec dohodli - respektive nepodarilo se nam se jej zbavit - ze nas poveze po mistnich pamatkach, za celkem sympatickou cenu 400 rupii. Jiz velmi brzy rano, pred sestou, mirime na pamatku snad setove nejvehlasnejsi, abychom se vyhnuli nekonecnym davum. Taj Mahal. Nevim, nakolik pusobila sama stavba a kolik tomu pridalo me ocekavani od udajne nejkrasnejsi stavby sveta, ale ten moment, kdy se projde rudou branou a otevre se pohled na snehobily mramorovy kolos s kopulemi a stihlymi sploupy, se symetrii zahrad a cervene kamennych mesit po stranach, byl uzasny. Az z toho mrazilo po zadech. I tak casne rano tu byly spousty lidi, povetsinou cizokrajnych. Stavbu ohlodal cas a jiste i nescetne nenechave prsty vandalu odlupujici a loupici intarzie z drahych kamenu. Ty obrazce a vzory vykladane z pestrobarevneho kameni lepeneho do mramoru je technika, kterou zdejsi kraj proslul. Stari mistri z Persie sem prisli Taj Mahal postavit a pak tu zustali.Venkovni geometricka vyzdoba je misty olamana, vytrhana, diry jsou ledabyle zamaznute cementem. Tu a tam okorale a pukle kamenne vyzdoby a kvety. Vsechno jsou to ale prevazne drobnosti, ktere zaujmou az zblizka. Jak velkolepe to ale muselo byt tehdy?

Taj Mahal je hrobka, kterou pro svoji zenu nechal postavit Shah Dzahan, dvaceti tisicum trvalo dilo celych dvacet let. Sah mel pry v umyslu postavit na druhem brehu reky Jamuny tzv. "cerny Taj Mahal" - identickou kopii stavby, jenom v cernem mramoru. Nikdo tomu dlouho neveril, az do chvile, kdy se na udajnem miste odkryly zaklady odpovidajicich tvaru a rozmeru. Jenomze mu to prekazila smrt. Romanticka verze tvrdi, ze sah naposledy vydechl pri touzebnem pohledu z vezeni (z trunu sesazen a uveznen snad vlastnim synem) na hrobku sve zeny, pry to ale spis zavinil alkohol a predavkovani afrodiziaky ;-) O Taj Mahalu by se dalo napsat spoustu faktu, ale ty si muzete najit na Wikipedii.

Dalsi navstevou jsou udajne "dilny" s odevy, stribrem a mramorem. Jsou to ale vpodstate jenom obchody pro turisty, kde je v zakulisi obcas videt, jak jednotlive predmety vznikaji. Munnu za tuto zastavku nejspise cekaji nejake provize.

Baby Taj je hrobka podobna Taj Mahalu - proto taky to oznaceni, ve skutecnosti se jmenuje uplne jinak - je ale malicka, mene slavna a tedy i mene navstevovana, coz je prijemne.

Red Fort - cervena pevnost. zcasti obsazena armadou, zcasti zhroucena,. zbytek otevreny verejnosti. Stavby z cerveneho kamene, mesity a zahrady z bileho mramoru s intarziemi, nadvori, slouporadi, vyhledy na mesto. Vse okousal cas.

Cekam, az si pevnost doprohlednou i Kalda s Petou a dam si na ulici caj. Rodinny podnik - chlapek a jeho syn.

Posledni povinnou zastavkou je kasmirsky obchod, Munna sam priznava, ze z toho bude mit provize, kdyz tam budeme alespon 20 minut... Ale krame je nechutne predrazeny, latky, stolky, sperky, drahe kameni, obleceni, cetky, koberce. Bereme to jako prohlidku muzea, ptame se na cenu, zertujeme. Podari se nam dokonce urazit majitele, kdyaz mu sdelime, jaka je podle nas realna cena jednoho kaminku. Vecer se nechame riksou dovezt do restaurace na veceri. Vyborne kure Tandoori (tandur je takova hlinena kruhova pec. V maloktere Indicke restauraci v Praze a vubec v cechach ji skutecne maji a pry je to zarizeni velice nakladne, tady se ale ta z hliny uplacana picka najde skoro v kazde poulicni dhabe), Kabuli Nan - placka s medem strouhana tvarohem.

Delhi

Old a New Delhi a ruch velkomesta. Mijime prodavace vseho: kufry, batohy, naramky. Salaty a dzusy, kose pestrobarevneho ovoce. Saty, latky, cetky. Cistici bot a prodavaci vodotesnych hodinek - mnoho jich plave ve zlutem lavoru. A podel zdi zebrraci s natazenou rukou, starci, mrzaci bez koncetin. Jini spi, polehavaji vsude. Cisti, spinavi. Spolu s psy a hromadami odpadku. Zkousieme si zaridit levnou letenku, ale je nedele, skoro vsude zavreno. Na tech par mistech nabizeji letenky nikterak levne, pres internet to tedy asi bude nejjednodussi.

Centrum mesta - Connaught place - je kruhovy park a travnik, nekolik soustrednych kruhu ulic, pak jako paprsky na vsechny smery miri Radial Roads ruznych cisel. Jenom projdeme okolo cervene observatore Jantar Mantar, kdew se nam nechtelo platit vstupne, najdeme potom - byt s jistymi obtizenmi - skikhsky chram (nebo-li Gurudvaru) Bangla Sahib. Davy mistnich i turistu. Sikhove nosi turbany, dovnitr se smi jen se zakrytou hlavou, dostanu oranzovy satek (v komurce pro turisty), necham jim sve boty.

Nadrvori zakryva plachta napjata mezi lany, podeprena nekolika volnymi sloupky z bambusovych holi. Vnikaji pod ni zavany vetru, vzdouvaji platno a sloupky klepaji v mimorytmech- tu zvednuty do vyse, tu srazeny zpet k zemi. Sedi tu pestrobarevne skupinky, rodiny. Uvnitr chramu zni zpev a tabla, husty dav krouzi okolo zlate svatyne. Na nadvori najdeme posvatnou nadrz s rybami, ve kterem se koupou verici, polehavaji okolo, bavi se a nebo spi. Sikhove v modrych turbanerch obchazeji okolo a vycini tem, co si sundali pokryvku hlavy.

Cestou k parlamentu nam riksak nabidne velmi dobrou cenu pod podminkou, ze se nenechame odvezt do jakyhosi kramku a pet minut tam budeme. Tradicni zalezitost, kyvnem na to nakonec - je to dost daleko a ceny jsou - jak jinak - znacne premrstene, bohuzel na sto stoji nakonec tolik casu, ze k parlamentu se dostaneme tak akorat vcas na to, abychom se na nej zdalky podivali a sehnali si dalsi riksi k nadrazi. Odjezd do Agry.

Chamba

Rano line, uloudane po lihu predesleho vecera, krusne. Na pokoji doplytvame plynovou bombu - to jest jeden caj za druhym a cinske polivky a na zaver puding se vsim sladkym, co zbylo. kdyz se probereme a dame do hromady, hodime batohy do mistnosti se spoustou starych televizoru a jdeme probloumati mestem. Je cele prorostle starobylymi hinduistickymi chramky - sikarami. Rostou z potemnelych a klikatych vedlejsich ulicek, naklani se vahou veku, spi kolem nich psi. Ohne asfalteru. V chramovem komplexu se nesmi fotit, oltariky jsou omastene olejem, v kaluzich plavou zlute kvety, ohorele kousky kadidla...

Nad mestem je jeste jeden chramek plny zvonu, rezavych vidli. Hrozny zvonecku vytvareji pusobive obrazce. Tmavy kamen pekelne pali do bosych nohou. Schody k tomuto mistu jsou vysoky a dlouhy, parno je cini jeste delsimi, nez ve skutecnosti jsou :)

Obedvame kousky kurete s omackou a ryzi a pak rychle pro batohy a autobusem do Pathankotu, pet hodin jizdy. Nocni vlak nas pak doveze nad ranem do stareho Delhi. Hrajeme kostky, coz privabi pozornost vlakove straze. Tri muzi s puskami a v turbanech na nas koukaji, pak seberou papir, kam si piseme body a krouti nesouhlasne hlavou - no, no! Marne se pokousime vysvetlit, ze nejde o zadny hazard, pak ale radsi kostky sbalime a jdeme spat. Luzkovy vuz, tri palandy nad sebou, vyspime se do ruzova...

Do Chamby

Budi nas cajem, k snidani par brambor na loupacku se soli a pak bajecne bramborove placky - parantha. Spolu s hrstkou mistnich jdeme na autobusovou konecnou, ktere rihaji Dhal, nez prijede bus, tak stihneme dalsi dva caje. Zaciname vylety merit od caje k caji. Do Chamby je to pet hodin jizdy po vozovce ve stavu hroznem a nebo jeste hrosim. Strme svahy konci rekou, zatacky jen z vyskladaneho sterku a kameni, sutry odletuji, mizi v prazdnu nebo zurive busi do omlacene kapoty naseho stroje. Okny sem litaji mracna prachu, ridic je bud hodne dobry a nebo sebevrah. Kondukter musi jednou dokonce vystoupit a holi rozehnat stado koz, abychom projeli. Mijeni dvou autobusu, mijeni se s jerabem a couvani zadkem nebezpecne blizko kraji. A ac je to trochu s podivem, v pet jsme v Chambe, zivi a celkem zdravi. Hotel vyjde levneji, smenarna tu neni. Trochu jidla a v kapse poslednich par stovek. Pro nas pro vsechny. Vecer potkame bankomat. Oslava po horach. Ve vsetly se lesknoucich ulicich u prasivych psu kupujeme ryby smazene v prepalenem oleji v obrich cernych panvich, balene do brzy mastnych novin, za rohem koupime kureci kousky v omacce, peecena kurecui stehna, pivo , caj. Po horskem hladoveni koname hon po mase a a dobrutkach. Skoncime v bartu, kde se zaverecne opijeme pivy a ginem az nam z toho bude rano krusno a bolavo.

Prusmyk nas nepustil

Pres noc nasnezilo, prechod sedla neni mozny, alespon to rikaji pruvodci. Propustime pruvodcea a dalsi hodinu se hadame o tom, kolik jim zaplatime, nakonec se dohodneme na odstupnem 1500 rupii. Zbylo nam pak uz jen malo penez, uvidime, jak s tim vystacime, taky dost zalezi na tom, kdy se nam povede vymenit dalsi dolary, nebo podojit kartu, nekde. Zmareny prechod nam ponekud naboril plany. Dopoledne jsme si s Kaldou vyslapli snehem kus pod sedlo. Kouknout na ten mirumilovny ledovec z nasi strany a neco malo vyfotit. K poledni padne rozhodnut, ze zde nebudeme spat a ztracet cas, byt je tu pekne, zkusime se misto toho vratit do Kugti. Vyrazime okolo pul druhe, je chladno a trochu sposnehuje. Nize pak sluncezapad oranzovou barvi protejsi svah a kresli siluetu stareho sucheho stromu proti vylestenemu nebi.

Hlavy bodlaku jsou
horkovzdusne balony
z cizokraje

spolu s dnesnim sluncem
dohorivaji

Okolo sedme, tedy jiz za tmy, dorazime do vesnice. Mladsi z pruvodcu - tedy spise prekladatel - ma jeste Kaldovy ponozky, tak jej vyhledame. Jsme pozvani na caj a veceri (predtim u kramku stihneme jeste jeden caj a vystydlou pakoru (cibuli v testicku). Staveni, pry asi tisic let stare, bylo postaveno v dobach, kdy tady padala obrovska mnozstvi snehu. Vse je tedy uvnitr, aby nebylo nutne pres zimu vubec chodit ven. Skladiste, chlevy, bydleni, kuchyne s pickou a hromadou dreva na zatop. Schodiste tesana z kmenu stromu. Otec, matka, dva mladsi bratri (nejmladsimu se rika "Hengloa", coz v mistnim nareci znamena zizala), stryc.

Jime a pijeme, povidame, kouri se opet caras. Pred dvema lety tu asi mesic bydlely nejake holky z Francie a zkoumaly mistni kulturu - zpivaly i tanacovaly s mistnima. Pruvodce studuje techniku v Shimle, je mu 23 roku. V Brahmauru pry zije zena, co se obleka a chova, jako by byla mistni, ale jeji plet je bila. WWI je nejaky druh boxu nebo zapasu a v reprezentaci je pry nejaky silak z Himachalpradeshe. Byt nase puvodni predstava byla postavit stan nekde za vesnici, nakonec radi prijmeme pozvani k prespani.

Duggi - Alwas

Rano jsme se opet rozesli. A+H+K smer zpet ku Kugti a dal, taky stihnout letadlo z Dilli, my do prusmyku. Dostaneme neco z nevyuzitych zasob, na ohni spalime odpadky - je to barbarske, ale co jineho s nimi? Vyhodime-li je ve meste, pak jedine na skladky, kde budou spoustu let, nebo nez je nekdo jiny spali. S neporadkem a odpadem se tu mnoho nezatezuji, je vsude.

Od taboriste po prave strane hrebenu, podel ricky Budhil. Vlevo tece Duggi a jde se tudy ke stejnojmennemu prusmyku. cesta stoupa, za cas se objevi puvabna nahorni planina - stado krav a par jaku, za tim uz se tyci prusmyk Kugti a ledovec, na druhe strane pry vyrazne neschudnejsi a neprijemejsi. Sli jsme prekvapive dofela kratce - asi jen 4 hodiny oproti ocekavanym sesti. Zitra pravdepodobne zkusime zdolat prusmyk jen naalehko a skouknout druhou stranou. Vyckame, zda se podari kamaradum ziskat nam pruvodce, ktery by za nami mel nekdy prijit. S nim by se nam to snad mohlo povest, cestu najit, dojit do Lahaulu.

Navecer hrajeme kostky a pruvodci dorazi. Jsou dva, maji planek, kde nas najdou (dovolaji se piskanim) a dopis od kamaradu, kde je psano, co bylo ve vesnici domluveno. Presto musime jeste notnou chvili smlouvat, nez se nam podari domluvit temer stejne podminky. Prisli nalehko, nemaji kde spat a co jisto. Ubytujeme je v jednom stanu s Kaldou - celou noc kouri a je jim zima, kalda musi jednomu z nich pujcit kalhoty a ponozky.

Kugti - Duggi

Trochu si prispime a vyrazime az okolo 11 hodiny, opet je horko a cesta se klikati prachem vzhuru. Podel cesty se mihaji vyplasene jesterky a potkame dokonce i jednoho hada. Po strmem vzestupu po sikmo dlazdene stezce dorazime do Keylong Temple. Cerveny dum a prapory, nad branou tri zvony a na dvorku stary zkrabately hlidac. Musime se zout a omyt si ruce a nohy, uvnitr chramu je temno, oltar a spousty zvonu a cervenych praporku s trasnemi. Zaplatime par drobnych a dostaneme oplatkou hrst ovonenych burizonu. Ke snezeni. Kdyz chram opustime a o kus vyse v zakrytu strechy varime caj zatimco prsi, hlidac se zabali do deky, nacpe si cilum travou a zkouri se a v desti pak na nadvori spi.
Klikata stezka se mezi polomy a zakrslymi borovicemi vine dal az k louce, kde potkame stado krav a rohateho byka, ktery vyhruzne hrabe kopytem. Sikmy mirny svah hojne kamenity. Pak dojdem ke kamennemu splazu, najdeme misto na stan. A shora nam naproti prijdou Anicka, Komar a Honza. Za prusmykem je stary zly ledovec se spoustou puklin a bez zretelne cesty. Honzovi spadl pri spousteni batoh a spoustu veci se mu rozbilo. Pak pry bivakovali asi 300m pod vrcholem a celou noc okolo padaly kameny. Bez pruvodce to asi nepujde, ale prinejmensim se na sedlo pujdeme jen podivat.

Vesnice Kugti

Tak bajecne jsem se uz dlouho nevyspal. Mistni prastary chram je rozsahly komplex sestavajici z mnoha budov a pilirovytych svatyni, chramku, oltaru. Taky dvou skol, takze se sem trousi uniformovani skolacci s deskami na psani pod pazi nebo obrovskou taskou. Jdu sam a trochu si fotim. Potkam psa o nemz mylne usoudim, ze je mrtvy - kolem zadnich noh a ocasu vubec nema kuzi, leskne se masem a vyhrezlymi vnitrnostmi (Kalda ho pozdeji videl nekam jit). Taky spousta ruzne jinych ruzne hnusnych a prasivych coklu. Smecka jich spi pod koly kamionu.

Na zaparkovane motorce sedi chlapek bez noh a zvani s Kaslavym. Ten trochu a se strasnym prizvukem hovori anglicky aslibuje mi, ze me dovede k niternetu. Takze me opet vezme do chramu a na caj do mistni dhaby, kasla, mluvi, zdravi se s mistnima, tohle je svaty mzu - oden do zlutooranzoveho. Kancelare. No internet. Buh siva mel dlouhe vlasy spletene v dredy a to jsou reky Indie. Setresu Kaslala a koupim par drobnosti na dalsi trek, s ostatnima se shledam v hotelu. Rychle se sbalit, zaplatit ucet za hotel a veceri ( 971 rupii za vsechny). Do Hardsaru namisto predrazenym taxikem jedeme dzipem za 15 kacek na hlavu, vmestna se do nej asi 10 lidi plus 3 deti. U mostu pres reku pak pockame na bus, ktery by nas mel dovezt kus cestky k vesnici Kugti. Pet ci sest dni stravime mimo civilizaci, pokusime se prekrocit prusmyk Kugti (s prechodem ledovce) a dojit do udoli Lahaul, do Manali a mensiho mestecka Vashist, kde jsou sirne horke prameny, na ktere se jiz vsichni dost tesime.

Cesta je sterk a kameni a hloubka dolu. Tam tece potok, huci zlovestne. A stary rozhrkany vehikl se tudy sine a v zatackach trneme. Ridic je prekvapive krestan, vedle volantu sbity ohromny kriz z trubek, ten skrz sklo ukazuje do propasti kam mirime. Nalepka s kristem ukrizovanym a taky jeho srdce a okolo dvanact apostolu. Oboji to vypada jako mistni svate obrazky s Sivou a dalsimi bozstvy. Stejny system. Snad ze by hinduismus na tyto strme stezky nebyl dosti ucinny? Zpod kol vyletava sterk a pada do hloubky, v zatackach se stroj povazlive naklani a kola jsou tak blizko kraji. Tak blizko hrany. Zivot na vlasku? Zastavi u domu sbiteho s prken - k dostani zvykacky, zvykaci tabak s namletymi betelovymi orisky, caj, susenky, okolo posedavaji lidi. Do Kugti po uboci kopcu vede prasna cesta, je horko a po kamenech kolem pobihaji jesterky. Borovice voni. Minou nas vesnicane; bez batohu jsou o poznani rychlejsi. I roztreseni starci.

Ubytujeme se pred vesnici v resthouse, majitel tu jeste neni a tak opet (po kolikate uz) pozvani na caj - u ucitele. Jeho dcera je prekrasna a neustale ven vynasi doterne jehne, co ciha u dveri na kazde jejich pootevbreni. Pokoj za 170, nefunguje zachod. Vedlejsi za 300. Smlouvani. Premlouvani. Otravene vyrazy, naoko. Tak nakonec taky za 170 a stejne pak zjistime, ze ani zde netece voda, takze se zachodem je to stejny :)

Za sera nakoukneme do vesnice, sehnat neco k jidlu. A ten styl, domy, namesti. Drevo, hlina, kameni, tramy z otesanych kmenu. Krivolakost, nedbalost. Semknutost staveni. Opet tak jine a fascinujici. Kam az to stupnovani rozdilnosti a jinakosti muze jit? Tmou plavou zeny se snopy slamy na zadech, kun, deti si hraji, male kramky - na drobne sbite boude je bilou barvou napsano tea shop & general store. Chlapek nam pripravi caj, jezaty knir, svrastely oblicej, roztreseny a stary, kasle, kouri. Sejdou se tu a kouri caras. Kourime s nima. Pak jime u jednoho z mistnich - tradicni capati, ryze a bramborova paliva omacka. Opet to same, opet trochu jina chut, opet bajecny zazitek. Vodu uz piju, zatim bez nasledku :) Je tu tez sadhu, prekvapive mlady, obleceny v ruzovem habitu. Poranil si nohu, slapl na ostry kamen, bose a od prachu myje je v horke vode v lavoru a dame mu na ne desinfekci, alespon. Je z UP (Uttarpradeshe) a kona tu pout po svatych mistech. Vysvetlujeme, ze Cekoslavia uz neni - Ceka & Slavia. Rozdeleni. Pred nekolika dny tu prosli 3 krajani. Takze Anicka, Honza a Komar. Jdeme v jejich stopach.

K jezeru a dolu

Sychrave rano se snehovym popraskem a dnes obzvlaste vycerpavajici vystup vzhuru kamennou suti a pak namahavymi skalami. Trva to asi hodinu a pul. Nahore sluncecno a krasne pohledy do vsech stran: zpet do udoli a na ledovcove hrebeny, dopredu na kamenne pole, mesicni krajinu sestupu, kde nic neroste (jen tu a tam kus neduziveho mechu) a prevazuji odstiny hnede, na mohutny vrchol Manimahesh Kailash - udajny domov boha Sivy - a vzdalene masivy pod snehem.


Dalsi hodinu nam zabere sestup k posvatnemu jezeru Manimahesh. Betonem obehrazdena louze obklopena hromadami smeti. Tu a tam popel nebo speceny kolac odpadku, par ohnu jeste hori a promenuje plastove lahve, papirky a sacky ve stiplavy dym. Zbylo jen par bambusovych konstrukci, ktere chlapik ve zmijovce rozebira, snopy dek a pytle pripravene k odvozu na ponicich s rolnickami. Posledni zbyly stanek s jidlem, suvenyry, vonnymi tyckami je jeste v provozu, chlapek, co tam beha okolo hrncu, vypada jako arab nebo Kristus. Ve vode se prave vykoupal posledni Sadhu - svaty muz a poustnik. Oblecen do caru oranzoveho hadru, zarostly a vousaty, dredy v drdolu. Vlastni jenom malou tasticku: denik, velikou krabicku zapalek, cigarety a hasis. Vykourime s nim cilum (takova keramicka fajfka na koureni travy), dame si tady jidlo - obvyklea ryze a dal hodne koreneny kari, docela palivy, k tomu kompot - kousky manga a jinych plodu ve slanem palcivem nalevu. Oltar Sivy se hroti trojzubci a prapory se svastikami.

Sestup k vesnici Hardsar je posety smetim a pohozenymi obaly - festival u jezera skoncil teprve pred par dny. Mineme par chysi sbitych z bambusu a vlniteho plechu, spinavi lidi, pradlo se susi na kamenech a konstrukcich. Slum. O kus dal vedle cesty mrtvy kun, zira prazdnym dulkem do modre nasd sebou, do dalky se tahne jeho nesnesitelny puch. Do vesnice dorazime spolu se setmenim, odvoz do Brahmauru ukecame z 500 rupii na 300 (ucinna je zvlaste taktika odchazeni a nezajmu) a tam se ubytujeme v pomerne luxusnim hotelu. Namisto 600 za pokoj zaplatime 400, spime 4 ve dvouluzkovem. Maji tu dokonce i sprchu s teplou vodou :) Vecermie v restauraci, ktera k hotelu patri. Vedle nas cosi slavi pocetna skupina Indu a jidelni listek je vyjezen. Misto tak touzebne ocekavaneho masa se musime spokojit s houbami a syrem, ale i na tom si nalezite pochutnam. Pro pivo nam dojde majitel kamsi do ulic. Je hodne silne a velike ( 650ml). Staci jedno a uz se mnou pekne zatoci.

Na manimahesh

Casne vstavani, caj a vyzivna snidane. Dle pruvodce bychom meli mit pred sebou tri hodiny vystupu do prousmyku Manimahesh. Slunce je schovano za horou a vzduch zebe, je to ale lepsi nez jit v zaru. Vyrazime k osme hodinene, okolo 11 se pred nami tyci posledni strme stoupani - na kameni vidim led. Namisto vitezneho pohledu pres prusmyky je tu dalsi pozvolne stoupajici kamenna plan, obklopena prstencem daleko vyssich hor - kudy povede cesta? Vzdadu je snehem pokryty masiv, dolu se plazi ledovec, vlevo hneda hola skaliska. Snad po stovce metru prijde hrozne zjisteni - ze cesta stoupa strme kamennou suti kamsi do holych skal po levici. Dost jiz vycerpani a rekl bych, ze i neprijemne zklamani zahajime dalsi vystup. Kus od vrcholku (nebo se to tak alespon zdalo) vsak spatrime u protejsiho masivu bourkove mracno, blizi se, vyckavame a sledujeme jeho pohyb, pak se rozhodnbeme pro sestup na plan. Z bourky nakonec neni nic, jen se spusti lehke snezeni. Dnes uz prechod nema smysl, postavime stany. Necekany aklimatizacni dychanek, pod majestatnymi masivy :)

K potoku...

Rano nas budi docela casne, snidame opet capati s omackou prevazne z brambor, fazoli a paprikky, priliji taky dal - hnedou cockovou omacku. Placky capati jsou z jednoducheho testa - pouze mouka a voda. Placka se uvali a pak nekolikrat rychle prehodi mezi rukama, cimz asi dostane ten spravny tvar (prumery se ruzni, honaci si vecer pekli velike, rano jsme snidali drobne, asi 15cm v prumeru) a hodi se na kovovou panev nad hlinenou pickou nebo ohnem (co je po ruce), tam se chvilku opeka, nacez ji obratna ruka hodi do popela mezi uhliky. Capatka se tam nafukuje, zatimco je s ni pomalu otaceno. Kdyz se dostatecne ponafukuje a opopeli, dilo je hotovo. Je to jednoduche a za tepla chutnaji bajecne a popel vrze mezi zuby.

Casne vyrazime smer Manimahesh, hned zkraje nas ceka umorne stoupani do strmehoi kopce se sluncem v zadech. Po ceste mijime zenu zenouci nepocetne stado krav a hrstku koz vzhuru, predjizdeni na uzke stezce neni myslitelne. Stara lina krava jde posledni, ja za ni, na ocase se ji houpe zelena masle - asi oznaceni? Mineme nekolik skolaku - bezi dolu do skoly, maji obrovske tasky a kdyz nas uvidi, zastavi se a ziraji. Oci a pusy dokoran.

Nahore odpocivame a staneme se svedky stadniho sporu - dve kravy se potrkaji u pitka, ta se zelenou masli srazi druhou ze srazu. Docela ve me hrklo, ale krava se drape zpet na cestu, spadla jen kousek, prestoze svah je tak strmy.

Nas pochod se dnes nese v duchu Santi - totiz zadny spech, pekne zvolna. Mineme dalsi stado koz, ovci a krav. Starecek se pta, kam jdeme a kolik stoji batoh, pod pazi nese dve mala kuzlatka.

Po nejake chvili dorazime do dalsi drobne vesnice - mala, na ruzovo natrena kaplicka, nebo chramek, kravska lejn na strmicich se kameny vydlazdenych cestach mezi domy. V zahradach trci kostata vzrostleho konopi. U domu, nad jehoz dvermi je psano wel-come pozadame o caj, v mylnem domneni, ze jde o hospodu. Ten napis tu maji snad vsechny domy, co jsme potkali. Nekolik zen ruzneho stari a dve male deti. Prinesou sesity pytel na sezeni, cervena jablka a k nim misku koreni - sul, mlete papricky a cesnek. Tak chroupeme solena jabka, odpocivame a ony na nas tak udivene koukaji. Kalda je vyfoti a z tech fotek jsou u vytrzeni a ukazuji si, stebetaji. Stary chlapek vyjde ze staveni, posadi se na zidku a zapali si velikou dymku. Zavane trava. Pak se kamsi vytrati. Pijeme caj a vsude mracna much. Odmitnou za pohosteni penize, tak jim dame cokoladu. Podari se nam z nich jeste vymamit to dobre koreni, dostaneme na cestu kazdy po dvou jabkach. Rozlouci se s nami usmevy hnedymi cokoladou.

Meli bychom dojit k rece, ale bude nam to trvat jeste dost dlouho, cesta vystoupa vzdy na vrchol kopce a pak strme spadne dolu a opet splha vzhuru na dalsi svah, do toho pali slunko. Mineme oholene scesane pole travy, nekolik lesu a svatyni, oltariku. Konecne pak najdeme most pres horsky potok s ukrutne ledovou vodou, kde si nedopreji koupel. Barevne nudle koupene v Pakistanu smichane s tunakem zachrani chutove to dneska ziskane koreni. Opet brzy (okolo osme) jdeme spat.

Rozdeleni

Snidane u pruvodce doma, placky a jakasi omacka z brambor bajecna, 4 kila cervenych sladkych jablek s sebou. Z Kuarsi cestou do Lammu. Cestou tesanou do skaly nad dalsi hlubokou a strmou strzi. Pad by byl dlouhy a koncil by ve zpenene vode. Strmost, to je skala bez vegetace, kolmo dolu. Na prvni krizovatce se dame doleva, dolu ze svahu, sestoupime k mostku pres horsky potok, pak se dame vlevo a po druhem, protejsim svahu. Krajina je dost sucha a pripomina Sardinii. Na dalsim rozcesti je treba jit horni, pravou stezkou, leva se totiz svazuje k nejake male vesnicce v uboci - jen par domku, strechy z bridlicovych kamenu, jak je tady zvykem (s hromadkami susisi se fazole, kukurice...)

V Lammu si dame caj, mistnustka zluta s modrou podlahou, na stenach plakaty s Indickymi herci, obrazky bohu a pytlicky s teckami na celo - ruzne druhy, na ruzne prilezitosti? Pred domem se susi fazole (v nich spi "nas" pes) a rajcata, na policku rostou feferonky. Na ceste se shromazdi dav skolacku v uniformach a prekvapene na nas koukaji.

Pri druhem caji - cekame totiz na autobus - padne nahle rozhodnuti, rozdelime se na dve skupiny - Anicka s Honzou a Komarem (maji na 7. rijna letenky) pojedou rovnou do Brahmauru a odtud pres prusmyk Kugti. Ja, Lenka a Kalda s Petou se vydame do blizsiho Holli a odtud kratsim trekem okolo jezera Manimahesh do Hardsaru, kde vlastne trek pres Kugti zacina. Podle jejich zprav a pocasi pak rozhodneme, zda-li se o prechod rovnez pokusime.

Do Holli jedeme s nasim pruvodcekmm (a bez psa, vyhodime ho z busu), tam pak koupime caj na cestu, snime omeletu a vydame se do vesnice Tyori, kde nam nabidli nocleh a jidlo (tak jako v Kuarsi). Splhat se za slunce do krpalu, polykat prach... ubytuji nas v male seknicce: tyrkysova podlaha (nater pry obnovuji co 10 dni), podloubi vrazedne nizke a dedousek vyloupava kukurici, k nemu patri kouzelne krasna bezzuba babicka s bolavyma kolenama. A na noc ani nevybalim spacak, jen se prikryju do zdejsi deky. Prsi a dirama ve stropu sem trochu kape. Pak Petu vzbudi brambora, ktera propadne ze strechy a spadne ji na hlavu.

Kali se za vesici pod skalou, za polickem chilli, pod orechy.

Ku Kuarsi

Podel reky sestoupame az k vesnici Kuarsi. Kameniska a cesty hlubokymi strzemi, kudy tece reka. Vudce z vesnice nam nabidne jidlo a nocleh. Po ceste povida. Pred nejakou dobou na nej snad spadl strom a zlomil mu obratel, asi s tim ma jeste problemy, pta se nas po nejakem leku, tabletce proti bolesti.

Ve vesnici nas pres noc nechaji v mistnim chramu - parozi, zvony a pramen posvatne vody, kterou mistni nabiraji do nadob, nosi si ji domu. Chodi se tu bez bot, je to tu v Indii v chramech zvykem. Pak nas ceka jidlo: kameny vydlazdene namesti a podel koberecky, bosi na nich sedime, vedle nas par mistnich. Talire spichnute z uschlych listu, pak oholeny chlapek jde a rukou nasype trochu ryze, pak do toho postupne omacky - z cocky, fazoli, nakonec cosi zeleneho s kousky masa, prasklou kosti. Do plechove nadoby vodu. A feferonku. Je to bajecne. Jako zakusek sladka cervena ryze. Takove spolecne jidlo mivaji dvakrat, trikrat do mesice, pri zvlastni prilezitosti - ted dostali nejake penize.

Vecer v chramu a nejaky obrad - jeden zvoni na zvonek a obchazi svatyni s horicim kadidlem, druhy na buben dela podlouhly a tahly hluboky zvuk, takove duneni. Troubeni na musli, zvoneni zvoncem. Zitra bychom meli dojit do vestnice Lamuu a odtud autobusem do Brahmauru, doplnit zasoby, prespat a vyrazit na druhy trek pres prusmyk Kugti (5000m).

Vecer jsme se jeste sli podivat za zvuky a nasli jsme mistni zpivat, tleskat, bubnovat na stary praskly barel. Dokonce musime i tancovat. A pak, kdyz uz pomalu jdem spat, prijdou se nejaky mistni holky podivat na nas. Dostanou susenky a seveli. Smrkaj a jsou pri tom fakt roztomily...

Dostanou susenky, strhnou obaly a je jasny, ze maji vb planu vsechny snist. Ale to vubec nevadi a jejich zvatlani a smrkani a mlaskani se ve tme na prknech chramu tak dobre posloucha.

Pres Indrahar

Vyrazime na etapy, posledni nakonec jdeme ja, Komar a Dita. Ta vsak nas necha pozadu. Bud je to moji spatnou kondici nebo podcenenou snidani (nebo obojim), ale vystup me dost vycerpava. Zda se, ze ani mnoho vzduchu mi tu nezbylo :) Dalsich 1000m prevyseni, nahore oltarik s trojzubci a rudymi prapory. Na druhe strane uz je videt snih a kamenne sutovisko. Udoli jsou tu dost strma, kamenne moreny. Nocujeme u pasaku koz. U jejich ohnu a jejich stad. Kouri beedieska, pecou placky. Ze sestoupu bolik kotniky a kolena. Lenka a Honza jsou na tom nejak spatne, boli je hlava, nechteji jist, mozna je to vyskou.

Triund - Lahesh cave

Triund-Lahesh cave. Prevyseni 500m. Potkame partu cechu - nekteri uctyhodneho veku - ti sli ten nas trek v obracenem smeru. Daji nam par rad. Nocujeme v jeskyni, jeste s nejakym chlapkem neznameho puvodu - matka z ciny, vychovan ve Venezuele. Vecere z nudlovych polivek a sweet&sour omacky a po umornem stoupani to chutna bajecne. Zitra nas ceka prechod prusmyku. Na Triundu se k nam pridal zrzavy pes.

Dharamkot - Triund

Prvni cast naseho treku. Dharamkot - Triund. Prevyseni zhruba 1000m, hory vypadaji majestatne. A pred nami vidime prusmyk Indrahar. Havrani a psi (jeden nam ukradne chleba), par bud kdyje modry igelit. Fascinujici je videt mistni pruvodce, jak po horach slapou bosky. Stada krav. A je mi nevolno, palacinku, co jsem mel k snidani, si musim cestou "odlozit". Jde s nami Dita.

Prijeli nam Peta s Kaldou. Takze posledni pripravy pred trekem. Marne se snazime ziskat mapy s lepsim rozlisenim a ani gps nakonec nebude. Zdejsi mapy jsou pouze silne orientacni, malovane rucne, bez meritka a jakekoliv hodnoty. Dokoupili jsme posledni zasoby a sli se podivat k posvatnemu jezeru Dal (v hindu to znamena cocka, nebo mozna lusteniny). Je nedaleko, ale cesta se pusobive krouti po boku horu a dolu je hloubka, co u nas nebyva k videni. Posvatna voda asi musi byt nutne spinava a zluta jak kafe s mlikem. I ryby s cervenyma tlamama radsi dychaly vzduch.

V McLeod Ganj jsme se jeste byli podivat na budhisticky chram, ale marne jsem hledal ten notoricky znamy pohled na Dalajlamovo sidlo. Mozna jsem se zmylil, mozna je ten obraz odjinud. Pocetna komunita tibetanu. Hlavne je ale Dharamsala i McLeod Ganj tak vyhledavanou turistickou destinaci, ze uz to tu vypada trochu jako v Disneylandu, nebo v ceskem Spindlu (jako to vyhodnotili nasi lyzarsti instruktori). Vyhledavane misto pro davy Izraelcu, ale to asi cela Indie. Snad je to tiim, ze na zapad je to sama muslimska zeme, kam nemohou.

Do Dharamsaly a Dal

Tedy do Indie

Budi me horko a v ulicich oziva hlucna doprava. Je dost brzy a tak trochu pisu, trochu ctu, uvarim si caj. Kdyz se vzbudi i ostatni a zjistujeme, v jakem stavu rozbiti jidlem jsme (precejen to jeste snasim relativne dobre), rozhodujeme se k navsteve Lahorske pevnosti a k ni prilehle mesity. Vstupne pro deti pet rupek, pro dospele deset a pro cizince dve stovky. Rozhodli jsme se sehrat divadelni inscenaci chudy student z vychodni evropy a tak nakonec za 3 osoby zaplatime zhruba 330 rupek a vysypeme z penezenek hromadu drobnych. U pokladny to hamizne sbira - par susni z iranu a turecka, ceska desetikoruna... Uvnitr poruznu pozavirano, obestaveno cihlami. A dycha z toho opustene stari, zanedbanost s davnovekosti. Rozhlehle prostranstvi a snad i par muzeji, mozna zavrenych, nemeli jsme cas.

A ovsem mesita - vstoupis bez bot do vnitrniho prostoru, cerveny kamen je sluncem rozzhaven k nesnesitelnu - bosou nohou lze jen stezi prejit napric. Mramorove podlahy a zbytek v kridove cervenych odstinech a puvabne krasne. Cely komplex je dilem mughalske dynastie. Za casu jejich vlady bylo Lahore centrem rise.

Odpoledne dokupujeme jidlo do hor a cas tak kvapi, ze na hranice jedeme dost pozde a minuty odplyvaji, najate taxi jede rychle a odhani vse klaksonem z cesty. Chlapkove na motocyklech s ohromnymi dzbanyy a taky jedni vezou pres sebe prehozenou zivou ovci - pres ten vsechen mumraj a ruch dopravy zazracne klidnou. Stempl a Pakistan je za nami pak projit prostorem mezi zememi - tam zavody nosicu v barevnych kosilich, behaji a predavaji si krabici z hlavy na hlavu (prekladka zbozi, kamiony tu asi neprojedou), nejaky je i hulkou diriguje. A tu se jeden v modre kosili chladi pod pumpou. A na Indicke strane - uz je zavreno, prijde zitra... Softver nefunguje, pocitace jsou vypnuty, mame z toho jen problemy... Dlouho trva, nez je presvedcime - a jednovstupe Pakistanske vizum a ucel toho vseho je brzy jasny - drobny "gift" za vyrizeni. A to tedy uz nepujde jinak, ale podari se nam vzbudit dojem zoufalcu a chudaku. 20 dolaru, co chce od nas nedostane, vnutime mu 10 a tak jsme skoro po dvou tydnech (pro nektere presne po dvou) konecne v Indii.

A jak vstoupime na zdejsi pudu, tak to zacina. Nabizeji vsechno mozne, jak kolovrat, bez moznosti je odehnat. Vodu clovekovi z Izraele, ktery na batohu ma tu samou a jeste vetsi, nam vodu, opecene kukurice, polevky, placky capati.
Pockame tu na slavnost uzavirani hranic a sundavani vlajek - je to pry zajimava podivana. Tak tez smenime Iranske penize - chlapek, co to s nim vyjedname shani Indicke rupie po vsech certech, nakonec to da dohromady, obchod uzavren. Je to i majitel obcerstveni a my tam pak hladovi jdeme neco snist, vyleti na nas a vnucuje nam stusek penez - tech Iranskych, co s nami pred chvili vymenil. Mumraj a vysvetluji nam lidi okolo, ze slo o omyl, on se spletl, nedorozumeni. To to divne, je to silene, je to nesportovni, ale rupie nakonec vratime. A pak uz zminovana slavnost: Totiz prechod - jeho stredobod - je dvojita brana, po kazde strane stozar s narodni vlajkou. Pestrobarevny dav proudi do amfiteatru na indicke strane, limonady, popkorn a barvy duhy. Je plno. Na Pakistanske strane - chrup s vypadanymi zuby, skoro prazdno. Jen hrstka lidi.

Indove maji roztleskavace, ktery do mikrofonu pokrikuje hesla a dav mu jednohlasne odpovida, zni Indicke pisne, zpoza brany se line Pakistanska pisen. A pak to konecne zacne (po docela dlouhe dobe). Vojaci s chocholkami na cepickach, v dumyslnych choreografiich, ktere spocivaji prevazne v ruznem vykopavani a capich krocich, taky pochod s prehnanym mavanim rukama, stavi se proti sobe, kopaji kolem sebe, na obou stranach podobne. Brana se otevira a vojaci se postavi proti sobe a tak srandovne pri tom kopou nozickama a dupou jako nahnevane deti a je to vsechno ohromne komicke. Presneji: tribuna turistu se vali po zemi v zachvatech smichu, ale Indove se tvari ohromne vazne. A kdyz se vojackove dost vykopou, sundaji se vlajky, shormazdi se zurivy dav, zarve par hesel a jde se domu. Taxi do Amritsaru s mezipristanim ve smenarne (abychom na nej meli), ubytujeme se ve Zlatem chramu - poutnim a velmi posvatnym mistem Sikhu - je tam nocleh (a pry i jidlo) zdarma, lidi poruznu spi vsude mozne a na chodbach. Soucasti toho komplexu je taky primo budova Zlateho chramu. Stavba pokryta spoustou zlata a kolem nadrz plna temne posvatne vody, plavou v ni velike ryby. Smi se sem pouze bez bot a se zakrytou hlavou. A i tady ruzne polehavaji a spi, diskutuji nebo se modli hloucky lidi. Ten bily mramor a cerna voda, zlato chramu a rozvlneny, rozpity obraz v nadrzi, stribrne prouhy odrazu lamp a jinych svetel.

V noci je dusno a vedro a musim se jit parkrat napit a namocit si hlavu... Uz se docela tesim do hor.

Vlakem do Lahore

Pattoki. Vymezene hromadami smeti a zatouchajicimi kaluzemi. Ruch, kravy, buvoli a stale to straslive vedro.

Na zastavkach se to hemzi prodavaci dzusu, slazeneho caje s mlekem a kusem babovky, zebraky. Stanky s ovocem, trsy malickych bananu, chlazenou vodou. Ohromne kusy ledu lezi na hadru a taji, hrnce s omackami a k tomu placku. Jeden doji a do jeho talire se hned serviruje pro9 dalsiho. Ryze, hrebicek a bobkovy list, cervena omacka, zluta placicka, posypano cerstvou cibuli. Lenka si necha nandat do vlastniho hrnicku.

Vlak stoji a tahle zatroubi. Pak zatroubi podruhe a to uz se rozjizdi. Je to tak pokazdy. Vlak uz se dava do pohybu a Lenka si jeste kupuje caj, volam na ni. Tak rychle nastupuje a jeden za ni pribehne s cajem, druhy s drobnymi... Dvere jsou za jizdy otevrene celou dobu, kdyz je nikdo nezabouchne.

Lahore. Horko vedro a spina. Pruvodci varuji pred timto "mestem zlodeju" a pred ruznymi zpusoby okradeni. Prdevsim pred riksaky, kteri turistu zavezou do hotelu blizko nadrazi, pak uspani drogami, okradeni, podstrceni drog a vymahani uplatku - policajti falesni a nebo zkorumpovani... Vybrali jsme si doporuceny Queen's Way hotel a usmlouvame cenu dopravy na 70 rupek. Ostatni riksaci rikaji - zlodej, zlodeji. Po chvili opravdu zastavi, rika - bad hotel, doporucuje jiny, nenechame se zlomit. Sest lidi na motorikse, batohy na strese, div se to s nama neprekoti a doprava - silena, nepochopitelna, ukrutna. Vzduch modry vyfukovymi plyny, troubeni, neuticha, rev motoru, zacpy a kaluze a spina, zmatek... Nad tim spleti dratu a ceduli a napisu, michani pisem, prodavaci vseho mozneho a obliceje. Mijime Evropana? Albina? V mistnich hadrech, na motorce, drzi se ho drobna sneda zena. On - tucny zarudly oblicej, vlasy a vousy bile s cigaretove zlutymi odstiny, bily usmudlany turban.

Nas hotel je plny, i ten dalsi naproti. Nechame se presvedcit k jeho hotelu ale durazne rikame - ne u nadrazi, po chvili ale vidime, ze nas veze zpet k nadrazi. Vystupujeme a mensi hadka, zaplatime 80 rupek (davam mu jeste deset, abych zmirnil jeho nasrani). A ted s batohy proniknout timto zcela novym nepochopitelnym zmatkem a najit The Mall street a dalsi z doporucenych hotelu. Cesta je umorna, mnohe ulicky nevedou nikam, jinde jsou kaluze blata skoro po kolena a vsude nezmerne spiny. Na hotel dorazime ve stavu sluzne ozvykanem, propoceni a zniceni. Hlava boli ze smradu dopravy a prehrati.

Je tu blaznivy brit s cervenou hlavou. Je tu uz dost dlouho, ma tu snad i nejakou praci. Dobre se s nim povida, poradi, kde se dobre najist. Ubytovano dost anglicky hovoricich a evropanu. 150 rupii za noc a Internet :) Prepisu dalsi kus deniku.

Je tu par: ona z jizni afriky a on z Australie, bydli spolu v Londyne a uz rok jsou na cestach. Navstivili ruzne zeme, i Afghanistan, ale rikaji, ze ten neni moc bezpecny (mozna tak cesta Peshavar - Kabul, kterou absolvovali). Navic tam nedavno doslo k unosu nejakych Korejcu, za ktere bylo zaplaceno dost tucne vykupne, takze lze cekat, ze si ted lovem turistu budou privydelavat. Taky mistni rikali, ze skutecne prevzeti moci Talibanem je v tech horskych oblastech na spadnuti. Vypravi taky o svem drivejsim cestovanim na dva pasy - jeden do US a Izraele, druhy do muslimskych zemi stredniho a dalnejsiho vychodu, Syrie, Iran, Pakistan... Ale urednici US se to pry stejne nejak dozvedeli a kladli spoustu doternych otazek. Proc a kdy a jak dlouho. A taky pry: kde jste vzal tolik casu na cestovani? Dal jsem vypoved. A sokovany vyraz urednika: vypoved ve 31 letech, abyste mohl cestovat? Naproste nepochopeni. Chlape, co blaznite, co vase budoucnost? Jel navstivit sveho pritele do Chicaga a po vsech tech otazkach taky: kam jedete? Navstivit pritele. A jeho jmeno? William. Prijmeni? ... Hussein. Hussein?? Davaji taky par uzitecnych informaci ohledne prechodu Pakistan - Indie, ten nas ceka uz zitra. Sedi tu s nami jeste mlada, pekne upravena (nezvyk na toto misto) britka - novinarka, cestuje sama, v unoru asi taky ma v planu navstivit Afghanistan, pred ni vecere: kelimek od koly a krabice - KFC, je tu taky.

Na veceri jdeme za roh, co doporucil cervenohlavy brit a opravdu, jidlo skvele (filthy but very good) a pali jako cert - placky a ruzne omacky, nebo kus masa, rajce, malo palive, tak jen jedna hruzna feferonka - zabalene jako palacinka, znejici jako kebab. Kokakol a za rohem se dela caj: otlucene hrnce a plynovy varic, omyt zlehka naberacku a horkou vodou vyplachnout salky, z ohromneho hrnce nabrat par sberacek mleka, dat varit az vzkjypi, prihodit par lzicek cae, prilit jeste trochu mleka, cukr, nechat jeste nekolikrat vzkypet a do hrnku procedit pres naberacku a mnozstvi bylo velmi presne odhadnute a caj velice dobry.

Pak taky jdeme toulat hlavni tridou a kupujeme Shalmar Kaweez - zdejsi tradicni mistni odev a vyberu si jen ja (a holky ho dostanou na hotelu darem, pozdeji). Taky ty jejich cepicky pletene jarmulky a nebo takove pevnejsi hrnecky na hlavu.

Vecer na terase potkame jeste dva cechy, co tu toulali (a maji cas nejak do unoru), podnikli trek ledovcem okolo K2 - nutna spousta povoleni a taky vudcove, nosicove... Ledovec je zivy a promenuje se kazdym dnem, udoli je 3 km siroke a 60 km dlouho, tak ztratit se je velmi snadne. Nosici to nesou zlehka a neustale kouri hasis. Obvykle je trek jednosmerny, nyni ale v ceste lezi velika trhlina, tak se jde k ni a zpet.

Boj se starobylou prackou, zdimani pradla a povesit ho na velmi sporadicky zbyla mista na snurach a opet pomuze Komaruv gumicuk. Vecerni caje, kytara, harmonika a pak spat.

Quetta

Jsme v Quette. Opet jsme prijeli v noci a dospavali na nadrazi, okukovani mistnimi. Obrovske rodiny s neskutecnymi hromadami veci, ktere pak na hlavach nesli do vlaku. Odstiny Indie, nebo spise predstav o ni. Listek nejde koupit za dolary, jdem tedy s Lenkou najit banku, pri te prilezitosti taky zkusime vyridit slevu pro cizince. Kancelar je vpravo od nadrazi. Ulice: hluk, auta, kola, povozy plne slamy tahnou oslikove. V chodniku diry do kanalu a tekouci splasky pachnou ven. Bila kancelar, bily dum. Vsude ozbrojenci. Na konci chodby Commercial dept a prastarobyla kancelar a stoley zavalene starym zazloutlym papirem, snompy na stroji tistenych formularu. Podari se nam vyjednat slevu jen pron as dva chybi nam pasy i cas, nez to staci vyridit, jdeme najit tu banku, vojaci jsou vsude, strilny obestavene pytli s piskem, tezky cerny kulomet hlida krizovatku (pry opatreni zhruba rok, od prvnich pumovych utoku. A do Kandaharu je to jen kousek). Zebraci, cistici bot a riksy, malovana auta, vojaci, vojaci a vojaci...

Zpatky na nadrazi mrnavou riksou a tam uz je problem s listky, prilis pozde, cekame na prednostu vlaku a trochu tecou nervy, nakonec listek kupujeme az vev vlaku a je to drazsi - asi 1000 rupek na osobu (neco pres tri stovky korun) a sleva tu uz neplati.

Kupe a sest posteli, tri ventilatory a v oknech mrize. Podel trati slum. Stany, smetiste, pase se tu stado ovci, pohubla koza, lany trusu uplacavaji do koblizku: topivo?

A cihelny: nekonecne plochy, cihly z hliny, siroke ocouzene kominy a vse se topi v mracnech zvireneho prachu a pisku. Bezutesne scenerie v odstinech okru.

Nepredstavitelne horko. Tri vetraky jen rozdmychavaji pekelnou vyhen a oknem, dvermi sem vletuji hromady prachu. Prodavac piticek prochazi vlakem s kyblem plnym vody a v te spine plavou krabicky a brcka, ale osvezi to. Ohromne. Ctyricet stupnu.

Stav, kdy staci otrit se hadrem namocenym vodou z kohoutku na zachode (ve vlaku) znamena znovuzrozeni. A to vydrzi jen par minut. Pisek a pot a z obleceni zbyl jen zaneradeny hnusny hadr. Koupit Shalmar Kaweez (tradicni pakistansky odev) a tuhle spinu zahodit.

Zahedan

Zahedan nablizku a za okny poust, okorale hrbety hor, sut. Vse v monotonni bledehnede.

Zahedan, vedro, prach. Taxikarske odbory drzi pevnou a vysokou cenu. Honza s Komarem smlouvaji cenu pred nadrazim a chyti je pritom policajt, zapise si nase pasy a usmlouva s nami cenu na 20 chomejni. Sat indza, sat undza - sto tady a sto potom. Komaruv gumicuk byla vytecna koupe.


Poust, poust, poust. Sucho, horko, Pakistan. Dalsi propad, nebo spis prohloubeni jinakosti. Vexlak s pytlem pres rameno, celkem moderni autobus (cestopisy hovorily o dost hroznych malovanych strojich). Batohy na strese vaze tlusta ohryzana snura. Fousati divoci chlapci s proridlymi zuby, capkami nebo salami (afghankami) na hlavach. Neni divu, k Afghanske hranici je to 30km, projizdime krajem, ktery se nazyva Balucistan. Balucove jsou odbojny a sverepy poustni narod, ktery na nejakou vladu kasle, plati zde kmenova pravidla... Ceka nas patnact hodin do Quetty nehostinnou pousti. Sir, wear scarf, babies - pull you, povida mi usmevavy chlapek na me tri dredy.

Ta vyprahlost a horko - v mire dosud nepoznane. Z hliny uplacane chatrce a asi dve hodiny ruznych stani a nakladani rozlicneho zbozi. Vecerni zastavka na modleni - chlapici si vezmou sve koberce do pouste, pak se zacina pomalu jist - zastavka na piknikovani.
Za mnou dve mala decka - smrkaji, kaslaji, zbleptaji a co chvili propuknou v plac. Fyzicky mam dost, pri usnuti jsem si uz dvakrat skoro rozsekl lic o tyc co tu trci.

Soumrak prinasi vlahy odstin vzduchu. Iranska jizda v protismeru byla aklimatizacni - v Pakistanu se totiz jezdi vlevo. Bohaty rejstrik klaksonu je tady nutnosti - nas autobus ma pouhopouhe dve melodie.

Yazd

Rano jsme meli domluveny vylet na Dahkme-ye, veze mlceni, komar zatim vyspava variaci na chripku. Taxikar s kraplym starym pajkanem (mistni auto dost sverazneho designu a provedeni) a neuveritelne ramusicim radiem - co chvili jej ztlumi a ono se samo rozehraje naplno.

Veze mlceni jsou ovalne stavby prislusniku Zoroastrianskeho nabozenstvi, coz je stary mistnikult, co tu byl rozsiren davno pred tim, nez sem byl privezen Islam. Veze jsou nizke a siroke monumenty z kamene, postavene na kopcich v pousti za mestem. Zoroastriani uctivaji zivly a povazuji je za postvatne, hrichem je jejich znecistovani, takze ani mrtve nepohrbivaji do zeme, ale odnesli je do vezi, kde mrtvoly ohlodali supy, kosti se pak shrnuly do centralni sachty. Po ceste zpet taxikar zaslapava plyn do podlahy, zadne pasy a hroutici se karoserie, protismer. Z vezi je karasny vyhled na pocinajici stity hor a mesto potahle smogem.

Okolo poledne balime a taky navsteva muzea vody, vstup volny. Vodu v Yazdu v davnych casech ziskavali pres dumyslny system podzemnich kanalu, ktere sly az k zasobarnam pozdemni vody pod horami, odtud v hloubce az ke mestu. Neuzivali studni, pro vodu chodili do pozdemnich komnat. Taky jsou tu k videni Baghiry - dumyslne chladici veze, ktere zachytavaly vanek a vytvarely pomerne slusny pruvan.

Zahedan no good, pakistan no good, slychavame. Tak jako od turku Iran no good a jak rikal i Pavel, co jsme ho potkali. Nyni jiz sedime v buse a tesime se na to, az si koupime typicka Pakistanska pyzama (kdyz to dnes pisu, uz ho mam na sobe). Ale listek co nam prodali, byl vcerejsi, tak nas po chvili handrkovani usadili na zadni petku. Tam jsme tak moc nechteli :)

Pak pri pozvolnem zapadu slunce pohori kresli na obzoru divadelni kulisy z papiru, bez jakekoliv hloubky.

Obcas, kdyz autobus vyjizdi, podlozi se mu kola vajickama, na pamatku po strojich zbydou fleky a rozjete zloutky. Asi pro stesti.

Pri obcasnych zastavkach autobus navstivi zebrak - maly kluk a pak chlapek co prisel o nohy - jde ulickou a recituje nebo zpiva costi, dostane nejake penize.

. To je velmi prastare nabozenstvi, ktere tu bylo rozsirene daleko driv, nez sem prisel Islam. Veze jsou ni

- velmi prastareho nabozenstvi, ktere bylo v Per

Cesta do Yazdu par drobku vcerejsiho dne

Jsme jiz na ceste do Yazdu, coz by melo byt meto vznikle z byvale oazy. Starobyly krasny autobus brazi vyprahly kraj. Vcera jsem jiz emel uz silu na dopsani par postrehu, zkusim to nyni.
Vcera v poledne jsme se vratili a hotel a doprali si ovocny obed, na treti hodinu jsme naplanovali cestu do Imamovy mesity, kterou jsme navstivili jiz dvakrat - jednou zavrena, podruhe obsazena modlicimi se. Tentokrat se jiz zadarilo, dojem kazi leseni hyzici cele nadvori. Hlavi sal ma obdivuhodnou ozvenovou akustiku. Zaprasene dvory. Dalsi turiste. Na miste, kde se minule bosky modlili muzi, ted sedi japonka, pise si denik, je bosa a bez zakryte hlavy. Pripada nam to ponekud bezohledne.

Prejedeni sendvicema a vyhladoveli (byt jsme obedvali), hledame neco mistniho: chleboplacky a neco na zpusob cockove kase (analogicke k arabskemu humusu rika Lenka): jedna misk zelenohneda, druha zluta, asi kari, citim v tom cosi koziho, pozdeji se dozvime, ze v tom je lilek...

Jdeme veceri jist na breh reky, slunce zapada a kolem zacinaji pikniky. Dava se s nami do reci mlada pekna persanka. Paria se jmenuje. Velice vstricna. Nechame si doporucit par mistnich specialit, ktere zkusime v Yazdu ochutnat, zve nas domu, ze by nam je uvarila, dava mi cislo a prosi o moje. Sbalen :) Za zeny se zde pry ale plati, necham si radsi zajit chut :) Lenka s Anicko si ze me pak po ceste domu po pravu tropi zerty. Jsme opet tak unaveni, ze se smejeme vsemu.

Po ceste do Yazdu jsme potkali radu zabavnych dopravnich znacek: Speeding = Accident, trojuhelnik se symbolem velblouda. V Yazdu se pry da koupit camel burger nebo camel kebab. A Komar si vzpomene na pisnicku od Skoumala: mam rad jizdu na velbloudu, pokud mozno v levem proudu... Jak presne vyobrazeni zdejsich pomeru.

Vnejsi okraje zatacek jsou pri krajnicich vybaveny vystupujicimi cvocky. Dumame, zda je to pro pripad, kdyby ridic usnul, ci aby mohl bezpecne sledovat silnici i v noci bez zapnutych svetel - braillovo silnicni znaceni. Nas bezzuby ridic ziva.

Yazd a jeho horko. Mesto v poustnim stylu. Zaplivany hotel, par Indu. Na ulicich je videt pakistanske odevy, sem tam. Na nadrazi jsme svacili fikovy jogurt, ktery se ukazal byti salatovou zalivkou cibuli a cesnekem (obrazek cesneku chybne vyhodnocen jako fik). I pres pocatecni trpke zklamani to bylo dobre. Kuchyne, zasvineny plynovy varic, konvice s vodou, tak varime caj. Stara svraskla zenska v cadoru se usmeje a Indka co poradi s varicem ma neuveritelne dlouhe prsty.

Dosly nam mistni penize, jdu tedy do banky promenit dolary. Chvlil bloudim, ptam se... Saderat bank of Iran ma jiz zavreno: tomorow morning, sir, to uz bude pozde. Zkusim krmit bankomati moji kartou, ale bezuspesne (pak se dozvim, ze to mozny v Iranu vubec neni, pouze pres banku), tak se vydam na cestu zpet.Trochu pritom zbloudim, zkusim jeste jednu banku a jsem nasmerovan k Aminovi - smenarnikovi. S nove nabytymi financemi chci koupit neco k jidlu, chlapek se dvema malyma detma me zavede do zapadle pekarny v postranni ulicce: pet placek za 100 tumanu (asi dve koruny), nedaleko jeste kostku bajecneho syra a par rajcat. Na hotelu uz nikdo neni. Svacina na strese, schovat syr do lednicky mezi lahve s chladici se vodou a opet bloumani ulicemi a najdu mesitu, zute boty a rozmerne ztichle stiny uvnitr a mekke koberce a knihovny. Nadovori s podstavci na knihy pro cteni na zemi, tvori kruh. Amala decka a moje snadaly, okolo par jednoduchych starych pantofli mistnich.

Navecer se shledame s Komarem a Lenkou , jedeme do setmelych ulicek a ozarenych hlavnich trid jeste jednou. Doptame se na cajovnu, ale je oskliva, turisticka. Vecere a spani na strese.

Esfahan den druhy

enka trochu chori, ale zvlada to dobre. Rano jsme vstali brzo a sli se podivat do nejvetsi/nejkrasnejsizdejsi mesity. Je trochu skryta a y si cestu zkracujeme vedlejsimi ulickami. Ty snad na mapach nejsou skoro vubec vyznaceny, jedinym esenim je bloumat zhruba kyzenym smerem a cekat, kdy te kroky, zatacky, pruchody a krivolake ulicky trvi, prozkoumaji, pohlti a vyvrhnou snad tam, kam miri, nebo i jinde.

V bilych ulickach tri mali kluci: zvedave pohledy, salam! Z dalky, dost bezpecne, hlava vykoukne zpoza zdi: salam, salam...

V zapadlosti pekara, kazdy z nas dostane po placce za cenu mavnuti osmahle ruky. Usedneme ku vchodu male mesity a jime placky, kolem jen malo lidu. Jedna zahalenice projde, liba kachlikovou zed. Chlapek co bydli aproti otevira branu, prekvapene kouka na tri cizince. Vytahne motorku, gesto pozvani na vodu, neco k piti, odmitneme, odjede pak.

Jak jsme se pozdeji dozvedeli, Ramadanovy pust zacal az dnes. A lidi to celkem dodrzuji. Asi museji, pry muzou byt potretani - whipping, rikal nam v podvecer kdosi.

Mozna se holkam povedlo mensi faux pas, kdyz vstoupily do muzske casti mesity (?) pri motlitbe. Ja jsem se pred vstupem radsi zeptal a tak jsem nevidel nic, protoze me nepustili. Su hlupak.

V mesitach byvaji nadoby plne keramickych (jako z nepalene hliny) mydlicek. Ruznych tvaru a velikosti, s obrazky, napisy i jen hole. Pry na ne modlici se muslimove prikladaji celo a kaminky jsou putovni a z ruzych mist. Jsou pak k nlezeni skoro vsude pohazene, polozene: u pat sloupu, na vodomeru, rimsach, v rozich. Motlitby zacinaji a my jsme vyhnani.

Cestou zpatky chceme koupit zluty meloun. A pohlti nas hloubka trziste. Jednolity proud, hromady cibuli, brambor, melounu, lilku, kram s ruznymi fiky, lampy z zarovek se stinitky s ohnuteho alobalu. To byl silny zazitek.

Je uz ted dost vecer a ja jsem prejezeny a znaveney, vecereli jsme opecene kure, salat a rajcata s okurkami ve slanokyselem zvlastnim nalevu, nemam uz ani silu psat. Komar s Honzou hraji, ja pujdu spat.

Esfahan - den prvni

Dojeli jsme do Esfahanu. V pet hodin rano – autobusy tu, asi dusledkem sebevrazedne jizdy, vzdy prijizdejio nejak brzo, v prubehu noci. Mel jsem dojem, ze jsme jednou dokonce proletli mezi dvema protijedoucimi kamiony. Ramadan podle vseho uz zacal, ocividne to ale nikoho moc netrapi. Do rana dospavame v parciku (vedle nas podobne dospavaj Iranci zabaleni do deky a kus vedle piknikuje rodinka) Vsichni se tu vesele futruji. Snad jedinym projevem Ramadanu: nekteri kouri opatrne a v noci pred oficialnim zahajenim pustu (to je ve 4:00 rano) se cpou o to vic. Na nadrazi se komar pokousi pouzit svuj drivkovy varic – par klaciku, papiru a odpadku. Obrovska mracna koure a marna snaha. Cele to musi vypadat ohromne zoufale, protoze za chvili k nam prijde zena od "pikniharu" a prinasi ohromny plynovy varic. Komar pro hrdost odmita, varci tu tak stoji, pres dva marne pokusy... rodinka pak zmizi, i s varicem, a my – bez caje.

Isfahan. Tech drobnych zazitku bylo opet mnoho. Prvni zkusenost se zdejsi hromadnou dopravou. Predni pulka autobusu je vyhrazena muzum, zadni se cerna zenami v cadorech (vymysleli jsme pro ne pojem – cadorejnice). Za cestu se plati dvema listky po 250ti rialech (padesatnik): Kdyz vystoupis, dobehnes k prednim dverim a jizdne zahodis do kyblicku vedle ridice. Turisticke smisene pary pochopitelne obsadi prostredek dopravniho prostredku.

Brzy tu najdeme tradicni utociste nizkonakladovych turistu – hotel Amir Kabir. 5 chomejni na hlavu. Mozna je na miste trochu vysvetlit zdejsi penezni system, ktery pry mistni radi zneuzivaji ke klamani turistu (my jsme se s nicim takovym zatim nesetkali). Zakladni menou je rial, temer bezceny. Deset rialu se v hovoru oznacuje jako 1 toman, nebo tuman. Na vsech bankovkach je sice hlava Chomejniho, ale Chomejni se rika taky zelene desetitisicovce – to je zhruba nasich 20 korun, jeden dolar. Tri nazvy pro jednu menu.

Ve meset nas odchyti dalsi Iranec, provadi nas bazarem a ukazuje mistni vyrobnu barviv – temna kobka, hromada uschle kury z granatovych jablek, jutove pytle. Druha mistnost s kruhovym mlatem: uprostred rozmerny mlynsky kamen, drive pohaneny oslem, dnes motorem. A stresnim pruduchem pronika intenzivni proud svetla skrz ktery se honi tisice zrnek prachu a namletiny. Starobylost zakletych a odeslych jiz casu. Taky vyrobna a opravarna perskych kobercu a taky strecha bazaru. Pohled pres hrbolate hlinene svrsky domu a susi se nekolik persanu. A jako to byva pry zvykem, dovede nas pak nas pruvodce ke svemu otci (?), co dela grafiky a malby, taky na velbloudi kost. Jeho fotka je v pruvodci Lonely Planet. Ve dvorku jsou take vyrabeny koberce, par malickych kupujeme.

Mesity – ty hlavni a zname, propagovane – jsou tu tri. Jedna dnes navstivena je zavrena, bazaar okolo hlavniho Imamova namesti je temer az odpudive turisticky. Je Ramadan a presto pak najdeme rychle obcerstveni (drink cocacola), kde si davame jakesi mistni odnoze hamburgeru a baget – toustu. Kupuji sit toust s kari-kuretem. Jak se zahy ukaze, kure neni kure ale mozek, docela to slo, takove mazlave cosi... Internetova kavarna a kontakt s domovem.

Mesto Isfahan je proslule taky svymi mnoha mosty pres reku, ktere jsou architektonicky velmi pekne. Jsou to taky frekventovana mista pro ruzna setkavani a vecerni posezeni venku pod otevrenym nebem. Nejkrasnejsi most ma na sve jedne strane schody jdouci az k melke vode. Je prijemne sedet u hladiny a poslouchat vlny. Je to asi taky dost dobre misto pro vypraveni si velikych tajnosti, protoze sum proudu slova brzy odnese pryc.

Na mostech jsme se sobe ztratili, coz bylo nakonec moc prijemne, protoze v mensi skupince se lepe chodi. Mensi svacinka – hnusny pytlikovy caj v pytliku (asi zdejsi specialita :)), mastne placky plnene zeleninou a kelimek velmi palive omacky. Jedli jsme to na schodech v sumu melke vody. Pri jidle Komar vypravi pribeh a ukazuje pritom za sebe zdvihnutym palce. To je zde velmi neslusne gesto (tak jako smrkani a to je pri ryme z unavy a zdejsiho vzduchu dost zle), snazime se knotrolovat, ale tohleto nam dost casto unika. Vetsinou to prochazi bez povsimnuti. Arabske nebo perske pocitani na prstech od ukazovacku nebo malicku nemame v krvi.

Jdeme i a dalsi mosty, dava se s nami do reci byvaly namornik, co dost scestoval svet, dlouho stravil ve svedsku. V rece parta kluku (jsou z jihu, horkokrevni), zpivaji a rytmus tleskaji botami, ktere si sundali. Konverzacni modely irancu lze obohatit o typ – student/profesor anglicke literatury. Anglictina na pomerne slusne urovni. Neni divu, ze se davaji do reci, neni asi mnoho jinych prilezitosti k procviceni...
Jsme tu uz kolik dni a jeste jsme neochutnali zadnou poradnou mistni specialitu... Ramadan?

Zinjian

V noci nas probral (ja jsem do te doby jeste nestacil usnout) muezzin. Jeho pev pres stary zachrchlany tlampac znel jako Hendrixova elektricvka kytara, na cemz jsme se vsichni pomerne zahy shodli. Pak me probudil sramot. Nevedel jsem, jestli me sezere mys nebo nejaky hmyz. Nesezralo me nic.

Zinjian je pomensi mestecko, ne tolik uvykle turisdtum. Mistni obvykle ovladaji jedinou anglickou frazi: Hello. How are you? Fine! Mesto a jeho zivot vyhrezava do ulic. Organicka struktura krivych ulic a jejich vyspravovani, hrbolu a prazdnych kanalu podel chodniku. Auta jezdi vsude, semafory jen zridkakdy, protismery. A sviti se, jen kdyz uz neni videt na spicku nosu a i to jen nekdy.
Podel ulic kramy a vylohy, spravkarny aut s mapami olejovych skrvn vpitych do prachuy a pisku. A steny praskane kolomazi. Stosy pneumatiky oblepenych paskou.
Prachem a horkem s bathoy jsme nasli autobusove nadazi: utubus terminal a mavnuti rukou kamsi. Listek Zinjian-Teheran-Esfahan koupen a u pokladny se Honza s Anickou potkaji s irancem Muhamadem, profesorem anglicke literaturyu, turectiny a hudby. Mluvi velmi dobre Anglicky, zaridi nam "uschovu batohu" - v budce na nadrazi, kde na pohovce line posedava ospaly tlusty chlap. Zve nas na obed k jeho priteli (sam je ze severu). Prijimame. Luxusni byt, voda s ledem a dva mali kluci (synove tech dvou). Pak obed. Prostira ubrus na zem. Ryze, pecebne rajce, maslo, kureci a jehneci maso, pokapat limetkou. Jejich placky a jakysi snad ko9zi jogurt. Diskutujeme, priblizuje nam Iran, dejsi zvyklosti. Je to moderni clovek, nijak zapaleny muslim a trochu repta na zdejsi vladu. Jsme opatrni, co kdyby nahodou slo o provokatera. Pravdepodobne ale neslo. Vza nas pak do mesta, prohlidka bazaru (kupuji dva pary baterek do fotaku a nefunguji). Navstava Karavanseraje - caj s kardamomem a misdtnim cukrem, vodni dymka. Osvezujici. Bajecne sladke cokoladove chutnajici datle.
Pak nas jeste zavedli do mistni pradelny. Je to ted takove muzeum. Podzemni kamenna hala s nadrzi, kam drive chodily zeny prat (a probirat-propirat snatky a namluvy - pradelna-drbarna). Dumyslny system cirkulace vody ustavoval rozdeleni zlebu na prani cisteho a zaspineneho pradla (nebo pradla nemocnych). V zadni casti prostor, kde si mohly hrat deti, koove misy zavesene na retezech od stropu - v nich se topilo kvuli svetlu a teplu. Z toho jak svetlo padalo dovnitr stropnimi otvory bylo mozne odhadnout cas.

Nakup jidla na cestu: hrozny kolem kterych letala hejna vos, jablka, obrtovsky plat plackochleba. Konecne i baterky, co funguji - ale zas jenom chvili. Ted uz mirime do Esfahanu, kde bychom meli nejaky cas pobyt. Taky se rozhodnout, jestli pojedeme pres Yazd (oaza), nebo Shiraz - ten je jizneji a trochu z ruky, ale pry nejkrasnejsim mestem Iranu (hodne turisticky - to je trochu blby)

12.9. 22:00
Snedli jsme s Lenko9u nemyte vino - chut premohla opatrnost. Ocekavame nasledky...

Prijezd do Iranu

Autobusem smer Iran, stale. Jak postupujeme k vychodu, krajina se meni. Horko a sucho vyzaruje z pudy odstiny zlute a hnede. Oschla nizka trava, ridka kroviska, zakrsle stromy. Ridky osidleni, ale architektura domu je normalni, bezne znama... Pavel, jeden z tech cechu, co jsme je potkali (fousaty, dlouhovlasy usmevavy clovek, procestoval blizky vychod, v Iranu jiz drive stravil asi mesic), rikal o ceste: turecko - porad dobry, pak prijde Kurdistan, ty jeho hlineny domky, dost sila. A Iran, to je pak zas dobry.
Zastavky, autostopy zde jsou jiz hodne inaci. Veliky rozdil oproti hlavnim tridam istanbulu, kde je "exotika" sterilni, ucesana pro obvykle oko turistovo. Na posledni zastavce Honza koupil hodinky. Za 1.25, to jen uz mu zbylo, mely stat jeden a pul.
Pohuble kravy. Nove baterky ve fotaku se hlasi jako vybite. Po nekolika fotkach. Obrazovy pust...

Uz jsme za hranicemi. Dve hodiny front na hranicich, vedro, sucho. Po smene penez jsme temer milionari. Krajina je hneda a kamenita. V autobuse hrajeme na kytaru a harmoniku, Iranci se zajmem sleduji, filmuji, mala iranka s rozcepyrenymi vlasy. Usmevy. Mistni muzikant se pridava na podivnou kytaru s prazci s prilepenych provazku. Taky tri placky za 10 tisic rialu.

Je vecer a nase prevazne bluesove pisne uz utichly. Probiha nahodna kontrola. Zastaveni u bile veprovicove stavby. Snad policatj v sustakove bunde zkontroluje pasy, nahodne zvoleni pasazeri podstoupi peclivou kontrolu zavazadel. Skrz sklo je videt pultik, oficiry a vybalene kufry. Pred vchodem se prochazi nas letuska. A zitra rano Ziunjian a smyt ze sebe spinu te cesty. A taky posledni poradne jidlo, ve stredu zacina Ramadan.

Kontrola skoncena, jede se dal. Iranci se moc neobtezuji se svicenim ani v noci a pri jizde leckdy jedou v protismeru.

Jeste jedna vecerni zastavkas. Obcerstvovna. Placky a nebo ryze, opecene rajce, ctvrtka syrove cervene cibule, jogurt. To jsme si nedali., Pak taky na sebe vyrovnane prepravky s vypitymi lahvemi mistni zamzam koly, v kazde brcko. Na pultiku mlady osmahly kluk do cerne rady otevrenych lahvi vklada ty brcka a pak cele trsy roznasi k podlouhlym stolum s igelitovymi ubrusy. Varna caje - konvice s pekelnym vyvarem a druha s horkou vodou a veliky samovar a pod nim ohen. Dame si caj. Dobre, posadte se tamhle, a odbehne se modlit. Nic se nedeje. Jdu se tam jeste podivat - opusteno. Mistni chlapek s kufry taky nakukuje. Dojde mu trpelivost, vleze dovnitr, kufrik podrzi koleny a pripravi 3 caje. Jeden pro sebe, dva pro nas. A nic nas to nestoji :) Ulomky cukru a jdem si caj vypit ven do prachu, mezi hrava kotata.

Spime na podlaze autobusu. Messieu, messieu. Budim se, nade mnou oblicej naseho autobusoveho letusky: Messieu, Zinjian! V chvatu sbirame sve veci (kde mam, proboha, fotak? Je sbaleny v Honzove batohu, tam jsme ho dali vecer), vystyupujeme. Pet lidi a bagly, autobus mizi a my uprostred silnice, jakasi zastavka.
Zjistujeme kde jsme a jak do mesta. Tma, smrad, proudy aut. Silne kafe prvni konfrontace se svetem tady. Taxi. 25tis. rialu. Do auta se nacpeme vsichni a 4 batohy v kufru, neni vubec jiste, ze nevypadnou cestou. Drahy hotel. V prepoctu za 60 korun na osobu. Prvni setkani s tureckym zachodem a po dvou dnech konene vycistene zuby.

Autobusem do Iranu

Na ceste do Iranu. Rano jsme koupili vody a susenky do autobusu, sbalili veci (vsechny ty kramy do hor zaberou dost prostoru a i neco vazi :), vyrazaili na misto odjezdu. Stavujeme se jeste na caj (hodne strma trida, pestrobarevne plastikova hrackarstvi a hory papirovych krabic), kupujeme jeste teply a bajecne krupavy chleba (prepravka s temi chleby sala), za cerstva jej snime.
Zjistujeme, ze je dost pozde, trochu i spechame. Zbytecne. Autobuss ma stejne veliky zpozdeni.
Sedime tedy na ulici, potkavame dva cechy - take miri do Indie (pak do Nepalu), jedou s nami, ale v Iranu se nechteji zdrzovat. Taky v kancelari odezdame pasy, Honza se pak pta, co s nima bude, kdy je dostanem. Turek (nebo Iranec?) co ji nejakou pochoutku, jen zvyka, smeje se a mavne rukou - neresit.

Par nezarazenych Istanbulskych obrazu: tyrkysova opraskana zed, rada stolecku , zidlicek. Chlapi pijou caj, kafraj a kouri nargile; Snury pradla roztazene mezi domy, houfy decek...
Kostra domu, trika a trenky a ponozky a havy poveseny pres predni stenu a okny vidis prazdnou ulitu. Opusteny lidmi, schodisti i stenami, jen jemi vyznaceno. Rumiste; Pismena vykousana casem z vyvesnich stitu - hostel M RT. Sto korun za noc, pri polamane postele a praskle zrcadlo ve zlutem pokoji. V koupelne smrad, turecky hajzl a fotobunka nastavena dost mizerne. Clovek a by pri moceni ci obzvlaste pri srani provadel prostocviky...

Istanbul

Odjezd z Istanbulu se odlozil az na dnes, nebot autobus jede pouze dopoledne. Uz i tohle misto je ale hodne vysinute, posunute. Hromady smeti, rozbitych domu. Hemzici se bazary - chlapek stoji na kraji ulice a na dece ma par tretek co posbiral buhvikde: kalkulacka, lzice, zvukovka z nejakeho prehistorickeho pocitace, propisky?
Zeny s krasnymi rysys a nadhernyma ocima. S satkem a zahalene do cadoru nebo i bez - je to tu smisene.

Kebap, rybi trhy, ryze s cizrnou - pilav. Nakladane papricky zenou z oci proudy slz.

Vecer jsme se sli projit, probrouzdat bazary (muj uces budi nebyvaly zajem), skoncili jsme v cajovne. Nargile a rize ci i matovy vyvar s citronem. A kolem koberce a ruch. Prisedli si k name turci - kurdove, kaframe... Tradicne se ptaj na nase holky, jestli jsme svoji a nebo je, tahame je za nos, vse tak napul zertem. Z obou stran.

Vecer jdeme jeste k mesitam, jsou ale zavrene. Opecena kukurice (vzpomenu na fotku z P. Jazairiove - V Sev. Indii).

Most pres reku ma dve patra, jdeme sopdem. Vzduchem se trpyti vlasce - rybari. Voda je mastna a plna smeti. Smrad, mastne noviny a pohozene plastikove lahve. Bezdomovec pali obrovsky ohenb, k pulnoci, rolety zatazene. Prijizdeji cety metary a zbavuji mesto tihy predesleho dne.
Nespocet krasnych kocek a kotat, jen nekolik linych pospavajicich psu.

Vienna airport

Videnske letiste. A po ceste sem prvnich par setkani, kratkych dialogu. Praha-Brno vlak a mladik. Demonstruje svoji ekonomickou silu, suverenitu. Jsem trochu sebou prekvapen, ze tato slovni skrizeni mecu prijimam. Taky machruji a hraji hru na velike ego, chlubim se uspechy... Divne hovory, lepsi nez spanek. Legitimovani policii: nekoho hledame!

Brno-Viden. Muz, neurcity vek, pratelske ystupovani. Byl take v Indii. Sever. Amritsar, Varanasi, Sikkim a dalsi mista... Ted jede do Keni. Prijemny chlapek.

Videnbske letiste okolo pul pate, polobdele pospavani opren o vlastni batoh. Pomaly odsyp casu do odletu. Bavim se predstavou: do Istanbulskeho zaru vstupuji oden na horskou turistiku a topim se v potu. Jeste dve a pul hodiny pred vstupem mezi mraky.

Jelikoz v kavarne v Iranu, kde ted sedim, je blokovan pristup na muj origialni blog, musim veci z cesty psat sem.

Prvni zapis je z 9.8. z 0:15, proto jim zacneme:

Den odjezdu. 70k zive vahy, baleni na posledni chvili. Par hodin spanku & nocni pout do Vidne a Istanbulu. To me ceka. Jeste posledni hrani...

Predodjezdni koncert byl mimoradne zdarily. S ocekavanim vyhlizim nahravku, s ni se snad konecne bude dat neco delat, treba i ziskat bubenika za Pavla, ktery koncem roku odjizdi za praci z Prahy.