Seník - 3.5.

V dálce před námi se tyčí majestátní kamená stěna. Stěna do půlkruhu, strmá a nesmírně vysoká, v barvě okru, jak jej známe z Kalifornského Grand anyonu. Na vrcholu se třpytí tu a tam sněhový pokryv, stěna je ale převážně příliš strmá na to, aby se udržel. Dostaneme se nahorů a jdeme po temeni, k vnitřnímu okraji se svažuje sněhová čepice, jde z ní strach, určitě už na ní někdo vstoupil, nohy mu podjely a on nezadržitelně sklouzl až k jícnu té hrozné propasti (pocit: klouzám dolů a pak padám, neuvěřitelně dlouho padám) Dál pak narazíme na loď, malou jachtu, která je docela zasypaná ve sněhu, jenom z ní koukají dveře, kterými jde sejít do podpalubí, které je pod zemí. Co tu dělá? Běžím pro cosi zpátky k místu, odkud jsme sem přišli. Také jsme přijeli lodí. Je zaparkovaná při břehu hory.