Sunday, July 26, 2009

Seník ze stříbrné skalice

Vesnice nebo maloměsto. Na cestách leží jarně povadlá tající sníh. Rozmoklé bláto. Ani nevím, proč jsme sem přijeli. Hrstka lidí ve staré škodovce. Cíl mi není úplně jasný. Potkávám se s Janou. Dlouho jsme se neviděli, tak se dáme do řeči. Když vedle sebe jdeme po chodníku, chytím jí za zadek. Později mi řekne, že jí to naštvalo. Možná, že to vypadalo tak majetnicky. Bydlíme v autě. Jednou po ránu Jana zmizí. Nevím, kam šla. Vrátí se po dlouhé době, vede s sebou své kamarády hudebníky. Jeden z nich přinesl housle. Sedíme v autě a zpíváme písně. Na místě u řidiče sedí velký, trochu obtloustlý kamarád, třímá droboučké housle a hraje na ně jako na ukulele. Z našich původních plánů sešlo, pojedeme prý s nimi kamsi na koncert.

Jsme v podivném domě, je podvečer a my chceme ven. Scházím po schodech stále níž, až do sklepa. Strop se snižuje, chodba má snad jen půl metru a celou jí naplňují propletené trubky. Divím se tomu. V takovém domě se přece nedá pořádně bydlet, když se musí pokaždé lézt po čtyřech, když chce človek ven nebo donitř. Jana na mě shora volá. Zjišťuji, že jsem omylem vlezl do sklepa. S obtížemi se přes všechny ty trubky soukám ven a pak se jdeme projít.

Chci s ní spát. Tak hledáme nějaké místo. Objevíme dlouhý lomený průchod. Tisknu se k ní zezadu, opírám jí dlaněmi o jednu stěnu. Vypadá jako zablácená, uvažuji nad tím, že pak bude Jana určitě hrozně špinavá. Dotknu se toho bláta, ale ono neulpívá. Všimnu si, že stěny jsou pokryty reliéfy postaviček. Takové Boudníkovské skvrny rozehrané do života. Otáčíme se, jestli tu nikdo není. Za námi se o kolo opírají dvě škaredé děti s vodnatými hlavami a nepřítomnými výrazy. Už je noc. Jdeme radši dál. Cítíme, že těch divných dětí je kolem nás víc. Dojdeme do rozlehlé jeskyně. Na vysokém klenutém stropě jsou upevněny veliké sochy podivných netvorů, kteří připomínají kudlanky, mravence, pavouky. Netuším. Je jich možná šest nebo osm. A podél stěn jsou vitríny. Vypadá to tam jako v podivném muzeu. Nejsme tam sami. V rohu místnosti je piáno, které působí dost děsivě. Nejsme již v jeskyni, je to spíš místnost v jakési vile. Spousta oken, těžké karmínové drapérie. K piánu usedá nesmírně bledá žena v červených šatech. Kostnatnými pařáty udeří do klaviatury a náhle s třeskem zhasne světlo. Žena dál buší do piana obludné disharmonie, s každým akordem stane se něco nového. Okna bouchnou, zvenčí sem zavane studený vítr, zahřmí, světla se znovu rosvítí nebo se okna s třeskem otevřou dokořán. Svírá nás hrůza. Pomalu chápeme, že nás chce hrou uvěznit a probudit sochy netvorů nad námi. Snažíme se utéci oknem. Podaří se nám to na poslední chvíli. Jsme v podzimní zahradě. Stromy jsou holé. Jsem tu já a bratr.

Z okna se na nás vrhne čarodějnice od piána. Bodáme ji hřebíkem do oka, to ji zažene. A utíkáme podél domu. Zahradu obkličuje betonová zeď. Běžíme podél domu příliš dlouho. Tak dlouhá ta zahrada přeci být nemůže. Konec stěny není vidět. A pak vidíme vchod do dvora. Je ale jasné, že je to léčka. Tímto vchodem jsme přeci do tohoto stavení vešli. Nemůže být uvnitř zahrady. Běžíme dál a po chvíli opět narazíme na stejný vchod. Pak ještě na třetí, kde už nás očekává podivný nažloutlý skřet. Chechtá se. Z chodby vyletí kluzká šupinatá lebka s úhořím ocasem. Ptám se, jaká je její barva. Nechce mi to prozradit. Zaleskne se po straně, prozradí, že její barvou je červená. Je to tedy ta čarodějnice v jiné podobě. Kopeme do ní. Bijeme s ní i skřeta. Jsou oba zkrvavení, skřet má polámané ruce. Vysmívají se nám ohyzdně. Je nám jasné, že jde o přeludy takto nezranitelné.

Tuesday, July 14, 2009

Dnes se mi na ICQ ozval jakýsi spammer a nabízel mi báječný investiční program "...s vysokým úročením, kdy by jste měl garantovano...". Odeslal jsem jej do patřičných mezí a neodpustil si rýpnutí do jeho gramatických schopností. Dozvěděl jsem se zajímavou věc:
ehm.. Mate na vyber.. Byste dohromady, a nebo by jste s mezerou.. Ucivo pate tridy ZS.. Zrejme jste tenkrat chybel