Seník ze stříbrné skalice

Vesnice nebo maloměsto. Na cestách leží jarně povadlá tající sníh. Rozmoklé bláto. Ani nevím, proč jsme sem přijeli. Hrstka lidí ve staré škodovce. Cíl mi není úplně jasný. Potkávám se s Janou. Dlouho jsme se neviděli, tak se dáme do řeči. Když vedle sebe jdeme po chodníku, chytím jí za zadek. Později mi řekne, že jí to naštvalo. Možná, že to vypadalo tak majetnicky. Bydlíme v autě. Jednou po ránu Jana zmizí. Nevím, kam šla. Vrátí se po dlouhé době, vede s sebou své kamarády hudebníky. Jeden z nich přinesl housle. Sedíme v autě a zpíváme písně. Na místě u řidiče sedí velký, trochu obtloustlý kamarád, třímá droboučké housle a hraje na ně jako na ukulele. Z našich původních plánů sešlo, pojedeme prý s nimi kamsi na koncert.

Jsme v podivném domě, je podvečer a my chceme ven. Scházím po schodech stále níž, až do sklepa. Strop se snižuje, chodba má snad jen půl metru a celou jí naplňují propletené trubky. Divím se tomu. V takovém domě se přece nedá pořádně bydlet, když se musí pokaždé lézt po čtyřech, když chce človek ven nebo donitř. Jana na mě shora volá. Zjišťuji, že jsem omylem vlezl do sklepa. S obtížemi se přes všechny ty trubky soukám ven a pak se jdeme projít.

Chci s ní spát. Tak hledáme nějaké místo. Objevíme dlouhý lomený průchod. Tisknu se k ní zezadu, opírám jí dlaněmi o jednu stěnu. Vypadá jako zablácená, uvažuji nad tím, že pak bude Jana určitě hrozně špinavá. Dotknu se toho bláta, ale ono neulpívá. Všimnu si, že stěny jsou pokryty reliéfy postaviček. Takové Boudníkovské skvrny rozehrané do života. Otáčíme se, jestli tu nikdo není. Za námi se o kolo opírají dvě škaredé děti s vodnatými hlavami a nepřítomnými výrazy. Už je noc. Jdeme radši dál. Cítíme, že těch divných dětí je kolem nás víc. Dojdeme do rozlehlé jeskyně. Na vysokém klenutém stropě jsou upevněny veliké sochy podivných netvorů, kteří připomínají kudlanky, mravence, pavouky. Netuším. Je jich možná šest nebo osm. A podél stěn jsou vitríny. Vypadá to tam jako v podivném muzeu. Nejsme tam sami. V rohu místnosti je piáno, které působí dost děsivě. Nejsme již v jeskyni, je to spíš místnost v jakési vile. Spousta oken, těžké karmínové drapérie. K piánu usedá nesmírně bledá žena v červených šatech. Kostnatnými pařáty udeří do klaviatury a náhle s třeskem zhasne světlo. Žena dál buší do piana obludné disharmonie, s každým akordem stane se něco nového. Okna bouchnou, zvenčí sem zavane studený vítr, zahřmí, světla se znovu rosvítí nebo se okna s třeskem otevřou dokořán. Svírá nás hrůza. Pomalu chápeme, že nás chce hrou uvěznit a probudit sochy netvorů nad námi. Snažíme se utéci oknem. Podaří se nám to na poslední chvíli. Jsme v podzimní zahradě. Stromy jsou holé. Jsem tu já a bratr.

Z okna se na nás vrhne čarodějnice od piána. Bodáme ji hřebíkem do oka, to ji zažene. A utíkáme podél domu. Zahradu obkličuje betonová zeď. Běžíme podél domu příliš dlouho. Tak dlouhá ta zahrada přeci být nemůže. Konec stěny není vidět. A pak vidíme vchod do dvora. Je ale jasné, že je to léčka. Tímto vchodem jsme přeci do tohoto stavení vešli. Nemůže být uvnitř zahrady. Běžíme dál a po chvíli opět narazíme na stejný vchod. Pak ještě na třetí, kde už nás očekává podivný nažloutlý skřet. Chechtá se. Z chodby vyletí kluzká šupinatá lebka s úhořím ocasem. Ptám se, jaká je její barva. Nechce mi to prozradit. Zaleskne se po straně, prozradí, že její barvou je červená. Je to tedy ta čarodějnice v jiné podobě. Kopeme do ní. Bijeme s ní i skřeta. Jsou oba zkrvavení, skřet má polámané ruce. Vysmívají se nám ohyzdně. Je nám jasné, že jde o přeludy takto nezranitelné.

Dnes se mi na ICQ ozval jakýsi spammer a nabízel mi báječný investiční program "...s vysokým úročením, kdy by jste měl garantovano...". Odeslal jsem jej do patřičných mezí a neodpustil si rýpnutí do jeho gramatických schopností. Dozvěděl jsem se zajímavou věc:

ehm.. Mate na vyber.. Byste dohromady, a nebo by jste s mezerou.. Ucivo pate tridy ZS.. Zrejme jste tenkrat chybel

Štěpení světu vládne

Google chrome první realizoval revoluční a báječnou myšlenku oddělit jednotlivé taby do nezávislých procesů, což příznivě ovlivňuje stabilitu prohlížeče - kolaps jednoho nezpůsobí pád druhých. Mozilla Foundation vyvíjíející Firefox s touto myšlenkou také už delší dobu koketuje. Také my v práci jsme se rozhodli pro analogické úpravy architektury.

V souvislosti s implementací multi-processového přístupu jsem narazil na zajímavé non-POSIX-compliant vlastnosti LinuxThreads, totiž že na synovské procesy může pomocí volání wait/waitpid čekat pouze to vlákno, které je vytvořilo. Ač jsou LinuxThreads už zastaralé, nás se bohužel stále týkají (kernel 2.4 na jedné z platforem)

Statistika naznačuje zmanipulované volby v Iránu

Na cvičení ze statistiky se obvykle dělá takové malé cvičení, kdy studenti mají vytvořit "náhodnou" sekvenci čísel. Ukazuje se, že člověk toho není schopen. Článek deníku Washington post (na který upozorňuje Val Henson ve svém blogu) naznačuje, že volby v Iránu byly velmi pravděpodobně zmanipulovány. Toto tvrzení opírá o statistickou analýzu volebních výsledků.

E.S.T.

Před jistým časem zanikla fenomenální Švédská kapela E.S.T. - Esbjörn Svensson Trio poté, co pianista zahynul při potápění. Zajímalo mě, co teď asi dělají jeho bývalí spoluhráči. Bubeník Magnus Öström a kontrabasista Dan Berglund. Při hledání jejich osudů jsem objevil zajímavý rozhovor, ze kterého jsem se mimo jiné dozvěděl, že poslední album od E.S.T. - Leukocyte - bylo založeno výhradně na improvizaci. Žádné kompozice nebyly předem dány, vše vzniklo na místě během dvou dní.

Seník - 23.6.

Sedíme v potemnělé špinavé hospodě. Snažíme se objednat si něco k jídlu. Přinesou nám takový ušmudlaný papírek, kde je napsáno jen několik podivných chodů. Znuděný číšník se nás ptá, co si budeme přát. Vyberu si tedy něco, načež mi řekne, že to nemají. Vyberu si něco jiného, ale to taky nemají. Ptám se, co si teda mohu dát. Mává rukama, cosi povídá, ale vůbec mu nerozumím. Nakonec uhaduji, že nejspíš nemají skoro nic. Pokusím se dát si něco jiného, ale ani to nemají. Další vysvětlování. Další nepochopení. Olča ten jejich jídelní lístek vůbec nečte a poroučí si čočkovou polévku. Na to jí číšník odpoví, že polívky vůbec nedělají a že to tam ani nemají napsáno. Na to ovšem Olča odpoví, že podle zákona polívku dělat musejí. Ale jestli ji dostala, to už nevím. Kolem nás bzučely mouchy.

Někde na polici jsem vyhrabal starou a rozsypanou knihu Algorithms and data structures. Musela tam ležet spoustu let. Jaktože o ní nevím? Proč jsem si ji před nedávnem opět půjčoval z knihovny. Neměl bych je obě vrátit?

Seník - 3.5.

V dálce před námi se tyčí majestátní kamená stěna. Stěna do půlkruhu, strmá a nesmírně vysoká, v barvě okru, jak jej známe z Kalifornského Grand anyonu. Na vrcholu se třpytí tu a tam sněhový pokryv, stěna je ale převážně příliš strmá na to, aby se udržel. Dostaneme se nahorů a jdeme po temeni, k vnitřnímu okraji se svažuje sněhová čepice, jde z ní strach, určitě už na ní někdo vstoupil, nohy mu podjely a on nezadržitelně sklouzl až k jícnu té hrozné propasti (pocit: klouzám dolů a pak padám, neuvěřitelně dlouho padám) Dál pak narazíme na loď, malou jachtu, která je docela zasypaná ve sněhu, jenom z ní koukají dveře, kterými jde sejít do podpalubí, které je pod zemí. Co tu dělá? Běžím pro cosi zpátky k místu, odkud jsme sem přišli. Také jsme přijeli lodí. Je zaparkovaná při břehu hory.