Seník o žábě a ostrovech

Pravděpodobně indonésie. Musíme na ostrově navštívít obřího žabího krále. Rozhodli jsme se, že na ostrov doplaveme vlastními silami. Diskutujeme o tom, je-li to vůbec možné, ale nemáme jinou cestu, tak tuto odvážnou věc musíme zkusit. Scházíme svahem ku břehu, kdosi se vzteká, že musíme jít po cestě, neboť jinde je vlez do vody strmý a nepoužitelný. Když dojdeme až ke břehu a skočíme do vody, pochopíme, že toto ještě není moře, ale jakýsi podzemní vodní labyrint. Ve vodě jsou medůzy a já se jich bojím. Plaveme chodbami, na dně vidíme růžový trs korálů. Doplaveme k východu. Já se vydám podívat, co je venku - vidím převislou stříšku (tropická chýše) a volné moře, dokonce nějaký člun, který bychom mohli pro cestu použít. Ale nebe je temné, prší a na obzoru se tvoří bouře. Rozhodujeme se, jestli se v tomto počasí vydat na moře. Je to evidentní sebevražda, ale pár lidí stále tvrdí, že musíme, neboť si nesmíme dovolit čekat. Pak přijdou vlny a my se musíme schovat dovnitř. Veliký proud vody dveře vyráží a vrhá s námi zpět do labyrintu. Dramatická situace nemá žádné následky. Vyčkáme na lepší počasí.

Jeden člověk poznamená, že si s sebou musíme vzít deset tisíc červů, neboť po cestě bude chytat ryby. Kdosi poznamená, že kdyby se do vody hodil kus masa, tak by rybolov byl spolehlivější. Učím se pádlovat a zpočátku to vůbec nejde. Pak vyrazíme na ostrov. Tam doplujeme do hlavního města a nějakým autobusem dojedeme na málo obydlené místo.. Nízké chatrné domky, strom a autobusová zastávka. Zkoumáme jízdní řád, ale nedokážeme ho pochopit. Na kovovém sloupu je malý gumový obdélníček, zhruba velikosti krabičky od sirek a na něm jsou vystouplá čísla linek provedená v různé velikosti. Není ovšem vůbec jasné, kdy jaký autobus jede. Olča to dlouho luští a pak to snad i pochopí. Tou dobou k nám příjde místní obyvatel. Je vysoký, dlouhoruký a hubený. Tvář zarostlá, s trochu šílenýma očima, strništěm. Zpod zmijovky mu na všechny strany trčí ohnivě červené vlasy. Zapřádá s námi hovor, poradí, na který ostrov se musíme dostat a žádá nás, aby až tam dojedeme, za něj nakoupili u tamějšího překupníka. Vyjde najevo, že má v plánu obchodovat na tomto ostrově, tedy že potřebuje, abychom mu pořídili zásoby. Žádá nás, abychom koupili plínky. Ptáme se kolik a on nám odpoví - oboje. Dojde nám, že ostrovy jsou špatně zásobeny a on má přehled o tom, co se nachází na okolních ostrovech (a v jakém malém množství).

Seník-fragment - 29.8.

Výlet autobusem po španělsku. Nad mapou probíráme, kam pojedeme. Nevěděl jsem, že chorvatsko leží na nejzápadnějším výběžku Evropy, ještě pod Portugalskem. Pak taky z okna vlaku vidíme jezero a ostrov - říkám, že je legrační, jak je ta Austrálie pěkně rozdělená na západní a východní část, neboť na západě mají zlatožlutá pole - ten ostrov před námi (vyloženě malý) totiž má tvar jako Austrálie a přesně takto je rozdělen. Říkají mi, že jsem blbý. Zastávka na odpočívadle. Kdosi si půjčuje můj zubní kartáček. Nemá pastu, tak si kartáček zapaluje nad svíčkou. Říkám, že je škoda, že mi opálí štětiny. On odpoví, že to je dezinfekce, která se v tomto špinavém kraji nesmí podcenit. A je tu i Pusťa a Téra a nadávají na svého šéfa, který sedí u kašny kus opodál.

Seník - 29.8.

Ta divná, šedivě zaprášená totalita je zpátky. Sedíme kdesi na oprýskané pumpě. Místo asfaltu už zbyl jenom jemný písek, spíš šedožlutý prach. Oprýskané poštovní schránky. Sedím vedle nich, opřený o zeď. Se mnou jěště nějaký kluk a holka. Cestujeme spolu. Ti dva kouří cigarety. Připlete se k nám vyzáblý zarostlý chlápek s pytlem cementu. Sedne si k nám, z tabáku si ubalí cigáro a sype do něj cement - zdejší feťáci to nemaj lehký. Ti tři se zkouří cementem. Feťák zmizí a ti dva hážou nedopalky cigaret do nedovírající dřevěné poštovní schránky, valí se odtama kouř. Sedím bokem a pozoruji. Za nimi stojí policajt. Taky kouří žváro. Je to poněkud komické, sledujeme se vzájemně s policajtem a potlačujeme smích - ti dva, na které číhá, si ho vůbec nevšimli. Přišel je zatknout. Jde o to, že ti lidi mají něco společného s Helenou Vondráčkovou, která téhle zemi teď vládne. Možná, že jsou to její vnoučata, nebo alespoň jeden z nich. Policajt čeká, než jeho kolega po telefonu vyřídí tučné výkupné, které za ně určitě dostanou.

Seník ze stříbrné skalice

Vesnice nebo maloměsto. Na cestách leží jarně povadlá tající sníh. Rozmoklé bláto. Ani nevím, proč jsme sem přijeli. Hrstka lidí ve staré škodovce. Cíl mi není úplně jasný. Potkávám se s Janou. Dlouho jsme se neviděli, tak se dáme do řeči. Když vedle sebe jdeme po chodníku, chytím jí za zadek. Později mi řekne, že jí to naštvalo. Možná, že to vypadalo tak majetnicky. Bydlíme v autě. Jednou po ránu Jana zmizí. Nevím, kam šla. Vrátí se po dlouhé době, vede s sebou své kamarády hudebníky. Jeden z nich přinesl housle. Sedíme v autě a zpíváme písně. Na místě u řidiče sedí velký, trochu obtloustlý kamarád, třímá droboučké housle a hraje na ně jako na ukulele. Z našich původních plánů sešlo, pojedeme prý s nimi kamsi na koncert.

Jsme v podivném domě, je podvečer a my chceme ven. Scházím po schodech stále níž, až do sklepa. Strop se snižuje, chodba má snad jen půl metru a celou jí naplňují propletené trubky. Divím se tomu. V takovém domě se přece nedá pořádně bydlet, když se musí pokaždé lézt po čtyřech, když chce človek ven nebo donitř. Jana na mě shora volá. Zjišťuji, že jsem omylem vlezl do sklepa. S obtížemi se přes všechny ty trubky soukám ven a pak se jdeme projít.

Chci s ní spát. Tak hledáme nějaké místo. Objevíme dlouhý lomený průchod. Tisknu se k ní zezadu, opírám jí dlaněmi o jednu stěnu. Vypadá jako zablácená, uvažuji nad tím, že pak bude Jana určitě hrozně špinavá. Dotknu se toho bláta, ale ono neulpívá. Všimnu si, že stěny jsou pokryty reliéfy postaviček. Takové Boudníkovské skvrny rozehrané do života. Otáčíme se, jestli tu nikdo není. Za námi se o kolo opírají dvě škaredé děti s vodnatými hlavami a nepřítomnými výrazy. Už je noc. Jdeme radši dál. Cítíme, že těch divných dětí je kolem nás víc. Dojdeme do rozlehlé jeskyně. Na vysokém klenutém stropě jsou upevněny veliké sochy podivných netvorů, kteří připomínají kudlanky, mravence, pavouky. Netuším. Je jich možná šest nebo osm. A podél stěn jsou vitríny. Vypadá to tam jako v podivném muzeu. Nejsme tam sami. V rohu místnosti je piáno, které působí dost děsivě. Nejsme již v jeskyni, je to spíš místnost v jakési vile. Spousta oken, těžké karmínové drapérie. K piánu usedá nesmírně bledá žena v červených šatech. Kostnatnými pařáty udeří do klaviatury a náhle s třeskem zhasne světlo. Žena dál buší do piana obludné disharmonie, s každým akordem stane se něco nového. Okna bouchnou, zvenčí sem zavane studený vítr, zahřmí, světla se znovu rosvítí nebo se okna s třeskem otevřou dokořán. Svírá nás hrůza. Pomalu chápeme, že nás chce hrou uvěznit a probudit sochy netvorů nad námi. Snažíme se utéci oknem. Podaří se nám to na poslední chvíli. Jsme v podzimní zahradě. Stromy jsou holé. Jsem tu já a bratr.

Z okna se na nás vrhne čarodějnice od piána. Bodáme ji hřebíkem do oka, to ji zažene. A utíkáme podél domu. Zahradu obkličuje betonová zeď. Běžíme podél domu příliš dlouho. Tak dlouhá ta zahrada přeci být nemůže. Konec stěny není vidět. A pak vidíme vchod do dvora. Je ale jasné, že je to léčka. Tímto vchodem jsme přeci do tohoto stavení vešli. Nemůže být uvnitř zahrady. Běžíme dál a po chvíli opět narazíme na stejný vchod. Pak ještě na třetí, kde už nás očekává podivný nažloutlý skřet. Chechtá se. Z chodby vyletí kluzká šupinatá lebka s úhořím ocasem. Ptám se, jaká je její barva. Nechce mi to prozradit. Zaleskne se po straně, prozradí, že její barvou je červená. Je to tedy ta čarodějnice v jiné podobě. Kopeme do ní. Bijeme s ní i skřeta. Jsou oba zkrvavení, skřet má polámané ruce. Vysmívají se nám ohyzdně. Je nám jasné, že jde o přeludy takto nezranitelné.

Dnes se mi na ICQ ozval jakýsi spammer a nabízel mi báječný investiční program "...s vysokým úročením, kdy by jste měl garantovano...". Odeslal jsem jej do patřičných mezí a neodpustil si rýpnutí do jeho gramatických schopností. Dozvěděl jsem se zajímavou věc:

ehm.. Mate na vyber.. Byste dohromady, a nebo by jste s mezerou.. Ucivo pate tridy ZS.. Zrejme jste tenkrat chybel

Štěpení světu vládne

Google chrome první realizoval revoluční a báječnou myšlenku oddělit jednotlivé taby do nezávislých procesů, což příznivě ovlivňuje stabilitu prohlížeče - kolaps jednoho nezpůsobí pád druhých. Mozilla Foundation vyvíjíející Firefox s touto myšlenkou také už delší dobu koketuje. Také my v práci jsme se rozhodli pro analogické úpravy architektury.

V souvislosti s implementací multi-processového přístupu jsem narazil na zajímavé non-POSIX-compliant vlastnosti LinuxThreads, totiž že na synovské procesy může pomocí volání wait/waitpid čekat pouze to vlákno, které je vytvořilo. Ač jsou LinuxThreads už zastaralé, nás se bohužel stále týkají (kernel 2.4 na jedné z platforem)

Statistika naznačuje zmanipulované volby v Iránu

Na cvičení ze statistiky se obvykle dělá takové malé cvičení, kdy studenti mají vytvořit "náhodnou" sekvenci čísel. Ukazuje se, že člověk toho není schopen. Článek deníku Washington post (na který upozorňuje Val Henson ve svém blogu) naznačuje, že volby v Iránu byly velmi pravděpodobně zmanipulovány. Toto tvrzení opírá o statistickou analýzu volebních výsledků.