Seníky

Zdály se mi minulý týden dva zvláštní sny. Mimořádně jsem si je zapamatoval. Dnes se mi taky něco zdálo, ale teď už nevím, co to bylo - přestože ráno jsem přesvědčivě věděl. Zápis těch dávnějších snů:

I.
Jsem na cestách. Vesnice v džungli. Dřevěné chatrče, cesty z ušlapané hlíny, střechy z palmových listu. Asi hospoda a před ní dlouhé lavice. Jsem pryč už dlouho. A taky fotím. Jenže z nějakého důvodu mě zatknou a dají do vězení. Jsem ale nevinný. Mohu se rozhodnout, zda si odbýt dlouhý trest, který mi nenáleží, nebo uprchnout, čímž ovšem budu vinen útěkem z vězení a stanu se psancem. Volím útěk a vydávám se kamsi do pouště. Na závěr fotím jednu scenerii - jakýsi kopec a za ním je v dáli vidět prazvláštní karavana - na velkém velbloudovi je do výše nakupena hromada balíků a na každém hrbu je přivázaný další velbloud. Klátivá hora věcí a velbloudů. Zapadající slunce.

II.
Jedeme s bětkou kamsi na výlet. Vlakem směr poděbrady nebo pardubice. Vystupujeme, procházíme starou rozvrzanou brankou, bydlíme asi někde ve staré škole - malá místnost, dvě postele. Ale pozdě si uvědomujeme, že jsme si ve vlaku nechali batohy (ty naše skutečné - modrý a zelený). Běžíme zpátky, vidíme, že náš vlak právě vyráží. Panika. Jdeme to vyřizovat - okýnko a dvě ženy. Klepáme, ale nějak se vůbec nedaří upoutat jejich pozornost. Nakonec to vyjde u levé, ale ona říká: nestůjte tam a pojďte sem doleva, kde na sebe budeme lépe vidět. Vlevo totiž není přepážka a sklo, tamtudy se vchází dovnitř do té kukaně. Říká nám, že můžeme do toho vlaku zkusit nastoupit zítra. A že až dojede do pardubic, tak že ho asi vypraví kamsi taky úplně jinak. To je zvláštní, ten zítřejší vlak by totiž nebyl ten samý, co dnes. Jak by tam mohly být naše batohy? Uvědomuji si, jak silně myslím na to, že v batohu mám foťák. Dostáváme ovšem záchranu - v pytlíku dvě půlky bochníku chleba a takovou tu plastikovou nádržku s hadičkou s umělou výživou - asi abychom vydrželi, než se se svými batohy shledáme. Přemýšlím, že budeme muset být výmluvní, aby nás tam, kde bydlíme, nevyhodili. Napadá nás (asi bětku) zavolat Student Agency, aby někdo od nich vlezl na konečné do vlaku a batohy nám zachránil. Mě pak napadne volat Indyho. Při tomhle zařizování v některých chvílích jsem s bětkou, jindy na mě ona čeká v hotelovém pokoji (ovšem není to chronologicky, jako by platilo obojí zároveň). Pak najednou mám svůj batoh a jdu do hotelu. Bětky batoh je ztracený. Když přijdu do pokoje, B. už vybaluje svůj batoh.