Seník o žábě a ostrovech

Pravděpodobně indonésie. Musíme na ostrově navštívít obřího žabího krále. Rozhodli jsme se, že na ostrov doplaveme vlastními silami. Diskutujeme o tom, je-li to vůbec možné, ale nemáme jinou cestu, tak tuto odvážnou věc musíme zkusit. Scházíme svahem ku břehu, kdosi se vzteká, že musíme jít po cestě, neboť jinde je vlez do vody strmý a nepoužitelný. Když dojdeme až ke břehu a skočíme do vody, pochopíme, že toto ještě není moře, ale jakýsi podzemní vodní labyrint. Ve vodě jsou medůzy a já se jich bojím. Plaveme chodbami, na dně vidíme růžový trs korálů. Doplaveme k východu. Já se vydám podívat, co je venku - vidím převislou stříšku (tropická chýše) a volné moře, dokonce nějaký člun, který bychom mohli pro cestu použít. Ale nebe je temné, prší a na obzoru se tvoří bouře. Rozhodujeme se, jestli se v tomto počasí vydat na moře. Je to evidentní sebevražda, ale pár lidí stále tvrdí, že musíme, neboť si nesmíme dovolit čekat. Pak přijdou vlny a my se musíme schovat dovnitř. Veliký proud vody dveře vyráží a vrhá s námi zpět do labyrintu. Dramatická situace nemá žádné následky. Vyčkáme na lepší počasí.

Jeden člověk poznamená, že si s sebou musíme vzít deset tisíc červů, neboť po cestě bude chytat ryby. Kdosi poznamená, že kdyby se do vody hodil kus masa, tak by rybolov byl spolehlivější. Učím se pádlovat a zpočátku to vůbec nejde. Pak vyrazíme na ostrov. Tam doplujeme do hlavního města a nějakým autobusem dojedeme na málo obydlené místo.. Nízké chatrné domky, strom a autobusová zastávka. Zkoumáme jízdní řád, ale nedokážeme ho pochopit. Na kovovém sloupu je malý gumový obdélníček, zhruba velikosti krabičky od sirek a na něm jsou vystouplá čísla linek provedená v různé velikosti. Není ovšem vůbec jasné, kdy jaký autobus jede. Olča to dlouho luští a pak to snad i pochopí. Tou dobou k nám příjde místní obyvatel. Je vysoký, dlouhoruký a hubený. Tvář zarostlá, s trochu šílenýma očima, strništěm. Zpod zmijovky mu na všechny strany trčí ohnivě červené vlasy. Zapřádá s námi hovor, poradí, na který ostrov se musíme dostat a žádá nás, aby až tam dojedeme, za něj nakoupili u tamějšího překupníka. Vyjde najevo, že má v plánu obchodovat na tomto ostrově, tedy že potřebuje, abychom mu pořídili zásoby. Žádá nás, abychom koupili plínky. Ptáme se kolik a on nám odpoví - oboje. Dojde nám, že ostrovy jsou špatně zásobeny a on má přehled o tom, co se nachází na okolních ostrovech (a v jakém malém množství).

Seník-fragment - 29.8.

Výlet autobusem po španělsku. Nad mapou probíráme, kam pojedeme. Nevěděl jsem, že chorvatsko leží na nejzápadnějším výběžku Evropy, ještě pod Portugalskem. Pak taky z okna vlaku vidíme jezero a ostrov - říkám, že je legrační, jak je ta Austrálie pěkně rozdělená na západní a východní část, neboť na západě mají zlatožlutá pole - ten ostrov před námi (vyloženě malý) totiž má tvar jako Austrálie a přesně takto je rozdělen. Říkají mi, že jsem blbý. Zastávka na odpočívadle. Kdosi si půjčuje můj zubní kartáček. Nemá pastu, tak si kartáček zapaluje nad svíčkou. Říkám, že je škoda, že mi opálí štětiny. On odpoví, že to je dezinfekce, která se v tomto špinavém kraji nesmí podcenit. A je tu i Pusťa a Téra a nadávají na svého šéfa, který sedí u kašny kus opodál.

Seník - 29.8.

Ta divná, šedivě zaprášená totalita je zpátky. Sedíme kdesi na oprýskané pumpě. Místo asfaltu už zbyl jenom jemný písek, spíš šedožlutý prach. Oprýskané poštovní schránky. Sedím vedle nich, opřený o zeď. Se mnou jěště nějaký kluk a holka. Cestujeme spolu. Ti dva kouří cigarety. Připlete se k nám vyzáblý zarostlý chlápek s pytlem cementu. Sedne si k nám, z tabáku si ubalí cigáro a sype do něj cement - zdejší feťáci to nemaj lehký. Ti tři se zkouří cementem. Feťák zmizí a ti dva hážou nedopalky cigaret do nedovírající dřevěné poštovní schránky, valí se odtama kouř. Sedím bokem a pozoruji. Za nimi stojí policajt. Taky kouří žváro. Je to poněkud komické, sledujeme se vzájemně s policajtem a potlačujeme smích - ti dva, na které číhá, si ho vůbec nevšimli. Přišel je zatknout. Jde o to, že ti lidi mají něco společného s Helenou Vondráčkovou, která téhle zemi teď vládne. Možná, že jsou to její vnoučata, nebo alespoň jeden z nich. Policajt čeká, než jeho kolega po telefonu vyřídí tučné výkupné, které za ně určitě dostanou.

Seník ze stříbrné skalice

Vesnice nebo maloměsto. Na cestách leží jarně povadlá tající sníh. Rozmoklé bláto. Ani nevím, proč jsme sem přijeli. Hrstka lidí ve staré škodovce. Cíl mi není úplně jasný. Potkávám se s Janou. Dlouho jsme se neviděli, tak se dáme do řeči. Když vedle sebe jdeme po chodníku, chytím jí za zadek. Později mi řekne, že jí to naštvalo. Možná, že to vypadalo tak majetnicky. Bydlíme v autě. Jednou po ránu Jana zmizí. Nevím, kam šla. Vrátí se po dlouhé době, vede s sebou své kamarády hudebníky. Jeden z nich přinesl housle. Sedíme v autě a zpíváme písně. Na místě u řidiče sedí velký, trochu obtloustlý kamarád, třímá droboučké housle a hraje na ně jako na ukulele. Z našich původních plánů sešlo, pojedeme prý s nimi kamsi na koncert.

Jsme v podivném domě, je podvečer a my chceme ven. Scházím po schodech stále níž, až do sklepa. Strop se snižuje, chodba má snad jen půl metru a celou jí naplňují propletené trubky. Divím se tomu. V takovém domě se přece nedá pořádně bydlet, když se musí pokaždé lézt po čtyřech, když chce človek ven nebo donitř. Jana na mě shora volá. Zjišťuji, že jsem omylem vlezl do sklepa. S obtížemi se přes všechny ty trubky soukám ven a pak se jdeme projít.

Chci s ní spát. Tak hledáme nějaké místo. Objevíme dlouhý lomený průchod. Tisknu se k ní zezadu, opírám jí dlaněmi o jednu stěnu. Vypadá jako zablácená, uvažuji nad tím, že pak bude Jana určitě hrozně špinavá. Dotknu se toho bláta, ale ono neulpívá. Všimnu si, že stěny jsou pokryty reliéfy postaviček. Takové Boudníkovské skvrny rozehrané do života. Otáčíme se, jestli tu nikdo není. Za námi se o kolo opírají dvě škaredé děti s vodnatými hlavami a nepřítomnými výrazy. Už je noc. Jdeme radši dál. Cítíme, že těch divných dětí je kolem nás víc. Dojdeme do rozlehlé jeskyně. Na vysokém klenutém stropě jsou upevněny veliké sochy podivných netvorů, kteří připomínají kudlanky, mravence, pavouky. Netuším. Je jich možná šest nebo osm. A podél stěn jsou vitríny. Vypadá to tam jako v podivném muzeu. Nejsme tam sami. V rohu místnosti je piáno, které působí dost děsivě. Nejsme již v jeskyni, je to spíš místnost v jakési vile. Spousta oken, těžké karmínové drapérie. K piánu usedá nesmírně bledá žena v červených šatech. Kostnatnými pařáty udeří do klaviatury a náhle s třeskem zhasne světlo. Žena dál buší do piana obludné disharmonie, s každým akordem stane se něco nového. Okna bouchnou, zvenčí sem zavane studený vítr, zahřmí, světla se znovu rosvítí nebo se okna s třeskem otevřou dokořán. Svírá nás hrůza. Pomalu chápeme, že nás chce hrou uvěznit a probudit sochy netvorů nad námi. Snažíme se utéci oknem. Podaří se nám to na poslední chvíli. Jsme v podzimní zahradě. Stromy jsou holé. Jsem tu já a bratr.

Z okna se na nás vrhne čarodějnice od piána. Bodáme ji hřebíkem do oka, to ji zažene. A utíkáme podél domu. Zahradu obkličuje betonová zeď. Běžíme podél domu příliš dlouho. Tak dlouhá ta zahrada přeci být nemůže. Konec stěny není vidět. A pak vidíme vchod do dvora. Je ale jasné, že je to léčka. Tímto vchodem jsme přeci do tohoto stavení vešli. Nemůže být uvnitř zahrady. Běžíme dál a po chvíli opět narazíme na stejný vchod. Pak ještě na třetí, kde už nás očekává podivný nažloutlý skřet. Chechtá se. Z chodby vyletí kluzká šupinatá lebka s úhořím ocasem. Ptám se, jaká je její barva. Nechce mi to prozradit. Zaleskne se po straně, prozradí, že její barvou je červená. Je to tedy ta čarodějnice v jiné podobě. Kopeme do ní. Bijeme s ní i skřeta. Jsou oba zkrvavení, skřet má polámané ruce. Vysmívají se nám ohyzdně. Je nám jasné, že jde o přeludy takto nezranitelné.

Dnes se mi na ICQ ozval jakýsi spammer a nabízel mi báječný investiční program "...s vysokým úročením, kdy by jste měl garantovano...". Odeslal jsem jej do patřičných mezí a neodpustil si rýpnutí do jeho gramatických schopností. Dozvěděl jsem se zajímavou věc:

ehm.. Mate na vyber.. Byste dohromady, a nebo by jste s mezerou.. Ucivo pate tridy ZS.. Zrejme jste tenkrat chybel

Štěpení světu vládne

Google chrome první realizoval revoluční a báječnou myšlenku oddělit jednotlivé taby do nezávislých procesů, což příznivě ovlivňuje stabilitu prohlížeče - kolaps jednoho nezpůsobí pád druhých. Mozilla Foundation vyvíjíející Firefox s touto myšlenkou také už delší dobu koketuje. Také my v práci jsme se rozhodli pro analogické úpravy architektury.

V souvislosti s implementací multi-processového přístupu jsem narazil na zajímavé non-POSIX-compliant vlastnosti LinuxThreads, totiž že na synovské procesy může pomocí volání wait/waitpid čekat pouze to vlákno, které je vytvořilo. Ač jsou LinuxThreads už zastaralé, nás se bohužel stále týkají (kernel 2.4 na jedné z platforem)

Statistika naznačuje zmanipulované volby v Iránu

Na cvičení ze statistiky se obvykle dělá takové malé cvičení, kdy studenti mají vytvořit "náhodnou" sekvenci čísel. Ukazuje se, že člověk toho není schopen. Článek deníku Washington post (na který upozorňuje Val Henson ve svém blogu) naznačuje, že volby v Iránu byly velmi pravděpodobně zmanipulovány. Toto tvrzení opírá o statistickou analýzu volebních výsledků.

E.S.T.

Před jistým časem zanikla fenomenální Švédská kapela E.S.T. - Esbjörn Svensson Trio poté, co pianista zahynul při potápění. Zajímalo mě, co teď asi dělají jeho bývalí spoluhráči. Bubeník Magnus Öström a kontrabasista Dan Berglund. Při hledání jejich osudů jsem objevil zajímavý rozhovor, ze kterého jsem se mimo jiné dozvěděl, že poslední album od E.S.T. - Leukocyte - bylo založeno výhradně na improvizaci. Žádné kompozice nebyly předem dány, vše vzniklo na místě během dvou dní.

Seník - 23.6.

Sedíme v potemnělé špinavé hospodě. Snažíme se objednat si něco k jídlu. Přinesou nám takový ušmudlaný papírek, kde je napsáno jen několik podivných chodů. Znuděný číšník se nás ptá, co si budeme přát. Vyberu si tedy něco, načež mi řekne, že to nemají. Vyberu si něco jiného, ale to taky nemají. Ptám se, co si teda mohu dát. Mává rukama, cosi povídá, ale vůbec mu nerozumím. Nakonec uhaduji, že nejspíš nemají skoro nic. Pokusím se dát si něco jiného, ale ani to nemají. Další vysvětlování. Další nepochopení. Olča ten jejich jídelní lístek vůbec nečte a poroučí si čočkovou polévku. Na to jí číšník odpoví, že polívky vůbec nedělají a že to tam ani nemají napsáno. Na to ovšem Olča odpoví, že podle zákona polívku dělat musejí. Ale jestli ji dostala, to už nevím. Kolem nás bzučely mouchy.

Někde na polici jsem vyhrabal starou a rozsypanou knihu Algorithms and data structures. Musela tam ležet spoustu let. Jaktože o ní nevím? Proč jsem si ji před nedávnem opět půjčoval z knihovny. Neměl bych je obě vrátit?

Seník - 3.5.

V dálce před námi se tyčí majestátní kamená stěna. Stěna do půlkruhu, strmá a nesmírně vysoká, v barvě okru, jak jej známe z Kalifornského Grand anyonu. Na vrcholu se třpytí tu a tam sněhový pokryv, stěna je ale převážně příliš strmá na to, aby se udržel. Dostaneme se nahorů a jdeme po temeni, k vnitřnímu okraji se svažuje sněhová čepice, jde z ní strach, určitě už na ní někdo vstoupil, nohy mu podjely a on nezadržitelně sklouzl až k jícnu té hrozné propasti (pocit: klouzám dolů a pak padám, neuvěřitelně dlouho padám) Dál pak narazíme na loď, malou jachtu, která je docela zasypaná ve sněhu, jenom z ní koukají dveře, kterými jde sejít do podpalubí, které je pod zemí. Co tu dělá? Běžím pro cosi zpátky k místu, odkud jsme sem přišli. Také jsme přijeli lodí. Je zaparkovaná při břehu hory.

Senik

Blondata kraska (Papirovy panenky?) s vyholenym klinem pobiha naha v podivne Escherovske stavbe ze dreva. Okolo noc. Prcha pred cernokneznikem. On ji pak dostihne a soulozi s ni. Filmove prostrihy. Naha lezi na drevene podlaze. Strih. S oblecenou sedim opren o stenu, koukame do krajiny a hovorime. Skoro to vypada, jako by predesle sexualni sceny byly soucasti nejakeho nataceni na ted je pauza.

Tomu snu, co zapisuji predchazi jeste nejake nejasne scenerie,
jakysi vylet do ciziny - nejspis Italie. V postarsi zasle vile bydli dve holky - ucastnice zajezdu. Vyrazeji za milenci, spolu o svych avantyrach hovori. Jednu z nich si asi odvadim na takovou terasku, kde jsou kulate rezate stolky a zidle - v secesnim stylu, stare a opryskane. Altanek, nejspis obrostly brectanem, nebo snad balkon. U vedlejsiho stolu si nechava kourit nejaky chlapek. A ja take. V jistych castich tohoto snu dokonce mozna jsem jednou z tech holek? Nevim.

Certaldo? Ale je to mesto pobliz more. Pobliz recka. Tedy opet italie. Nastupujeme do velike lodi, ktera funguje jako mestska doprava, takovy parnik. Je s nami vetsi skupina lidi, jsme na jakemsi vyletu, bavi se o tom, ze nekteri z nas v te dobre skupince se mohou odsud dostat do recka - za levno a nebo dokonce v cene jakehosi ubytovani. Kolem jsou i nejake prirodni scenerie, ostrovy, pobrezi, mozna i mesta. Parnik (zluty?) vyrazi zavratnou rychlosti kamsi, blizi se k jakemusi mostu - tim ale neprojede, prudkou zatackou se otaci a opet se objevuje takova benatska scenerie, kde pluji jakesi autolode a zataceji. Jedna takova autolod zajizdi do diry ve zdi, asi garaze.

Dale plujeme na malem clunu, misto padel pouzivame vlastni ruce, ve vode plavou hadi. Tech je cim dal vic a jsou cim dal vetsi. Vypada to jak hra - ja jedu clunem a musim se trefovat do hadu tak, aby mi nemohli ublizit. Dokonce se tam kona vystava hadu a ty exponaty samy pluji k vystavni mistnosti :)
Par obrich hadu na nas syci ze stran omotani asi kolem lamp, visici ze strech.

Dochazime k okraji mesta - tam uz se opet chodi po vlastnich. Po leve strane maly barevny dum, zrychlena kamera. Vevnitr dum hlineny, barevny. Za dvermi lezi na nejakem cervenem spinavem hadru dredaty tulak, leva mistnost prazdna, v prave mistnosti sroceni. Taky asi sami vagabundove. Nebo mozna indove. Stoji okolo postele a cosi zpivaji. PRichazi chlapek s novotou se lesknoucimi hreby. Pak nakouknu a vidim chlapka, ktereho leci. Ma opuchlou levou pulku hlavy, asi mu vyskrabavaji nejaky ten neporadek, delaji mu do hlavy diry.

Jde se dal, zatacime, noc a cesta okolo zahrady, parku nebo hrbitova. Cosi si potrebuji zapsat - snad to, co jsem videl. Hledam v batohu nejaky papir, kam bych mohl zapsat. Z vyletu si vezu radu plakatu. Nektere jsou potisknute z obou stran, cemuz se docela divim. Jeden z nich neni. Ty plakaty jsou v batohu mem a v batohu Bety? Meta-sen? To co mam ve snu zapsat, je prave tento zanoreny sen :) A taky rozebiram symboliku vnoreneho snu. Strachy, ktere se mi vraceji v podobe hadu. Nejspis strachy ze smrti.

Ranni

dobrou noc mi muzes prat az nyni, az ted se jde spat. Ples byl, rekl bych, letos mimoradne zdarily. Neco organizace, neco skandalu, tanec, vino, zazitky a pribehy. Navrat nad ranem a ono do ticha snezi a do toho zpivaji ptaci a tento obraz je neuveritelny. Jdu tedy snehem, cistym, nepopsanym. A kolem me projede cyklista. A tak jdu nahoru a celou cestu se bavim tim, ze tu svoji prvni stopu snehem delam podivnou. Nevim, jestli prvni clovek, co tamtudy pujde, vsime si toho, jak jsem vytukaval rytmy do stran otisku pneumatiky - leva leva, leva prava leva prava, prava prava, leva leva ... pak pozmenit, jit bokem, jit pozpatku, udelat kolo, dve otocky, pak jit zas dal, vlnit se ze strany na stranu silnice. Takova detinska zabava, ale me to ohromne potesilo. Hlavne ten belostny a tichy snih. Za zpevu ptaku? Na to nepamatuji, ze bych kdy zazil, tak vyrazne jako dnes.

Seníky

Zdály se mi minulý týden dva zvláštní sny. Mimořádně jsem si je zapamatoval. Dnes se mi taky něco zdálo, ale teď už nevím, co to bylo - přestože ráno jsem přesvědčivě věděl. Zápis těch dávnějších snů:

I.
Jsem na cestách. Vesnice v džungli. Dřevěné chatrče, cesty z ušlapané hlíny, střechy z palmových listu. Asi hospoda a před ní dlouhé lavice. Jsem pryč už dlouho. A taky fotím. Jenže z nějakého důvodu mě zatknou a dají do vězení. Jsem ale nevinný. Mohu se rozhodnout, zda si odbýt dlouhý trest, který mi nenáleží, nebo uprchnout, čímž ovšem budu vinen útěkem z vězení a stanu se psancem. Volím útěk a vydávám se kamsi do pouště. Na závěr fotím jednu scenerii - jakýsi kopec a za ním je v dáli vidět prazvláštní karavana - na velkém velbloudovi je do výše nakupena hromada balíků a na každém hrbu je přivázaný další velbloud. Klátivá hora věcí a velbloudů. Zapadající slunce.

II.
Jedeme s bětkou kamsi na výlet. Vlakem směr poděbrady nebo pardubice. Vystupujeme, procházíme starou rozvrzanou brankou, bydlíme asi někde ve staré škole - malá místnost, dvě postele. Ale pozdě si uvědomujeme, že jsme si ve vlaku nechali batohy (ty naše skutečné - modrý a zelený). Běžíme zpátky, vidíme, že náš vlak právě vyráží. Panika. Jdeme to vyřizovat - okýnko a dvě ženy. Klepáme, ale nějak se vůbec nedaří upoutat jejich pozornost. Nakonec to vyjde u levé, ale ona říká: nestůjte tam a pojďte sem doleva, kde na sebe budeme lépe vidět. Vlevo totiž není přepážka a sklo, tamtudy se vchází dovnitř do té kukaně. Říká nám, že můžeme do toho vlaku zkusit nastoupit zítra. A že až dojede do pardubic, tak že ho asi vypraví kamsi taky úplně jinak. To je zvláštní, ten zítřejší vlak by totiž nebyl ten samý, co dnes. Jak by tam mohly být naše batohy? Uvědomuji si, jak silně myslím na to, že v batohu mám foťák. Dostáváme ovšem záchranu - v pytlíku dvě půlky bochníku chleba a takovou tu plastikovou nádržku s hadičkou s umělou výživou - asi abychom vydrželi, než se se svými batohy shledáme. Přemýšlím, že budeme muset být výmluvní, aby nás tam, kde bydlíme, nevyhodili. Napadá nás (asi bětku) zavolat Student Agency, aby někdo od nich vlezl na konečné do vlaku a batohy nám zachránil. Mě pak napadne volat Indyho. Při tomhle zařizování v některých chvílích jsem s bětkou, jindy na mě ona čeká v hotelovém pokoji (ovšem není to chronologicky, jako by platilo obojí zároveň). Pak najednou mám svůj batoh a jdu do hotelu. Bětky batoh je ztracený. Když přijdu do pokoje, B. už vybaluje svůj batoh.

So You Hacked Our Site

Na Daily WTF jsem narazil na článek o pofidérním zabezpečení stránek jedné americké společnosti. Nutno podotknouti, že postižení sice podnikli několik "bezpečnostních" kroků, kterak odvrátit nápor "hackerů", ale příčinu všech potíží se jim odstranit nepovedlo. Docela by mě zajímalo, jaký vykuk zmíněné stránky sestrojil a spravuje.

Sushi go round

Místo abych šel spát, objevil jsem Sushi Go Round a nedokázal jsem se odtrhnout až do doby, než se mi podařilo vyhrát. Pár hodin po půlnoci se mi povedlo dostat se na šesté místo z "dnes nejlepších":

Včera Avishai Cohen Ensemble - úžasná fůze jazzu a židovských lidovek. Skvělé aranže i šou. Pak taky čtení cizího deníku, zvědavě. A taky se blíží koncert.

Ztraceni ve strojovém překladu

Jeden Japonec nám poslal mail. Použil haiku-angličtiny:

Also receiving documents.
Thank you send.

Good relations and build that hope.

Dneska do mé schránky doputoval (radši ihned ve dvou kopiích) phishing mail jakoby od České spořitelny. Krásný strojový překlad plný báječných surrealistických obratů:

Drahoušek Zákazník,

Tato is tvuj funkcionár oznámení dle Ceská Sporitelna aby clen urcitý služba dát pozor pod vule být deactivated a odstranit kdyby nedošlo k obnovit se bezprostrední.

Predešlý oznámení mít been poslaný až k clen urcitý Žaloba Dotyk pridelil až k tato úcet.

Ackoliv clen urcitý Bezprostrední Dotyk , tebe musit obnovit se clen urcitý služba dát pozor pod ci ono vule být deactivated a odstranit.

Obnovit se Ted tvuj SERVIS 24 Internetbanking.

SERVIZ: SERVIS 24 Internetbanking
SKONANI: Leden, 06 2008

Být zavázán tebe do using SERVIS 24 Internetbanking. My ocenit tvuj obchod a clen urcitý príležitost až k sloužit tebe.

Ceská Sporitelna Služba úcastníkum

******************************
DULEŽITÝ Služba úcastníkum HLÁŠENÍ
******************************

Být príjemný cinit ne namítat až k tato poselstvi. Do jakýkoliv bádat , dotyk Služba úcastníkum

© Ceská Sporitelna.

Indie: 20.10. - Naposledy Varanasi

Za námi je Vipassana. Jediné, co k tomu teď mohu říci, že šlo o zajímavou a neobvyklou zkušenost. Jestli to bude mít nějaký přínos záleží dost na tom, jak se mi podaří v tom pokračovat. Ale bylo určitě obohacující alespoň zkusit praktické nasazení "budhistické filosofie". Jak ale říkám, až další čas ukáže... (ukázal, že jsem líný jak veš)

Zpět ve Varanasí a posledních pár dní přede mnou. Už jsem na to sám, Lenka před několika hodinami odjela do Darjeelingu. Klikatá cesta zpět do hotelu, jehož jméno si nepamatuju a i přesné místo vím jen nepřesně. A k tomu Godaulia (čili staré město) je už taková ztrácivá. V noci plná světel. Nebo tmy a obrysů kolemjdoucích. To v úzkých neosvětlených průchodech mezi intimně nablíženými stěnami domů, nebo když čas od času vynechá proud. Pomlka.

Místní Golden Temple se pyšní špičatící se vysokou věží zdobenou téměř tunovým množstvím zlata. To vše hlídá spousta vojáků. Ani tužku nepovolí vzít si s sebou dovnitř. Ve svatyni pobíhají a lelkují opice. Vybírají si blechy z kožichů a pojídají oranžové květy z obětních věnců. Místní mě dotáhnou před oranžovou krávu a prý "pudža" - obřad. Věnec kolem krku, do dlaní květ, na čelo máznout trochu červené barvy, přeříkat po starém vousáči mantru, které nerozumím.

A zaplatit. Podle toho, jestli velkou nebo malou pudžu - good for you. Or good for your family. Brother, mother, father, sister. Good sir! Mě se to nelíbí, ale už se mi z toho nepodaří vykličkovat. Z výše mého daru by se dalo soudit na obřad pro kočku.

Dobloudím nocí domů, přes gháty, kde na Manikarnice opět vidím polopotopený chrám, povážlivě nakloněný a koukající z louže, z řeky potažené souvislou vrstvou smetí. Dva čaje jen tak na ulici a nechat ze sebe udělat šaška od místních kluků - snadno se to žertuje, když člověk neovládá jejich jazyk.

V Shanti guesthouse se pokouším získat nabíječku o kterou jsem tady minule přišel (Siva si ji vzal a zmizel, když jsem mu dovolil nabít si s ní telefon), ale ač to zprvu vypadá nadějně, nic se nepovede. Tak zapletu pár rozhovorů s Holanďany, Italským návrhářem oblečení (vypadal spíš na Španěla) a jednou holkou z Izraele. Pak zpět domů a domluvit si probuzení na ráno - mobil je již zcela vybit.

Stejně se ale budím co chvíli a kontroluji nepřicházející východ slunce. Přesto jsem pak, až přijde, překvapivě svěží. Dospím to všechno ve vlaku. Posledních pár momentů tadytoho místa.

Poslední dny deníku

Zpod nánosů listů, knih, papírů a jiné různorodosti nepořádku vyplul můj indický deníček. Pár posledních zápisů jsem sem nedopsal, což se v dohledné době pokusím napravit.

Předtím ale: diplomka zatím vázne - vím, co bych měl udělat, ale většinou to ztroskotá na tom, že bych potřeboval data, která nemám, nebo přečíst cosi v knize, kterou jsem si nepůjčil. Především zmar.

Nový bubeník. Jinde dilemata (ne)opouštění. Zvalchovaný kotník i zdraví všeobecně. A ženy na různě dalekých orbitech mé osoby.

Kuchařina

Všechny okolo kosí choroby. Petr má nemocnou ženu a tak vaří a vyzrazuje recept na řecký guláš a mě opět fascinuje, jak jednoduché recepty se mohou pod pokličkou delikates ukrývat. Tah na branku.

Nemoc - spousta času na pohlcování informací. Filmy: Městečko - už jsem to kdysi musel vidět, scény se mi procházejí po omšelých paměťových stopách. Pár vtipných momentů, ale jinak blbé. Chystá se Big Lebowski (ještě neviděn). Rozhlasové hry (pozdní hodiny, usínám u nich): Eugen Ionescu - Improvizace Almy. Květa Legátová - Pro Každého Nebe (připomnělo S vyloučením věřejnosti viděné nedávno, vzdáleně; role arogantního chameleóna mi kdekoho připomíná). Knihy: prokousávám se White Teeth od Zadie Smith. Příjemná kniha tlustá jak prase - zbyde jí kus i na pozítřejší oběd.

last.fm résumé

Mými loni nejoblíbenějšími - nejposlouchanejšími, byli tito:

1. Weather Report
2. Chick Corea
3. Soulive
4. Michael Brecker
7. Bobby McFerrin
8. Wayne Shorter
9. Bud Powerll
10. Joshua Redman Elastic Band
11. Miles Davis
12. Victor Bailey
14. Jacky Terrasson

Jeden čas spojení nefungovalo, výsledky možná nejsou úplně košer. Ale za poslech to stojí i tak. Statistiky z mp3 přehrávače nejsou. Tedy ani zahrnuty. Objevem poslední doby se stal Terence Blanchard, album Bounce. Nemohu se nabažit.

Vstup do novýho roku jsem provedl přes kotník. Ten je z toho teď naštvaný a napuchlý. Alkohol je metla lidstva. Před svým prahem jsem si zametl důkladně.

A Anna? Nebo ne?