Autobusem smer Iran, stale. Jak postupujeme k vychodu, krajina se meni. Horko a sucho vyzaruje z pudy odstiny zlute a hnede. Oschla nizka trava, ridka kroviska, zakrsle stromy. Ridky osidleni, ale architektura domu je normalni, bezne znama... Pavel, jeden z tech cechu, co jsme je potkali (fousaty, dlouhovlasy usmevavy clovek, procestoval blizky vychod, v Iranu jiz drive stravil asi mesic), rikal o ceste: turecko - porad dobry, pak prijde Kurdistan, ty jeho hlineny domky, dost sila. A Iran, to je pak zas dobry.
Zastavky, autostopy zde jsou jiz hodne inaci. Veliky rozdil oproti hlavnim tridam istanbulu, kde je "exotika" sterilni, ucesana pro obvykle oko turistovo. Na posledni zastavce Honza koupil hodinky. Za 1.25, to jen uz mu zbylo, mely stat jeden a pul.
Pohuble kravy. Nove baterky ve fotaku se hlasi jako vybite. Po nekolika fotkach. Obrazovy pust...
Uz jsme za hranicemi. Dve hodiny front na hranicich, vedro, sucho. Po smene penez jsme temer milionari. Krajina je hneda a kamenita. V autobuse hrajeme na kytaru a harmoniku, Iranci se zajmem sleduji, filmuji, mala iranka s rozcepyrenymi vlasy. Usmevy. Mistni muzikant se pridava na podivnou kytaru s prazci s prilepenych provazku. Taky tri placky za 10 tisic rialu.
Je vecer a nase prevazne bluesove pisne uz utichly. Probiha nahodna kontrola. Zastaveni u bile veprovicove stavby. Snad policatj v sustakove bunde zkontroluje pasy, nahodne zvoleni pasazeri podstoupi peclivou kontrolu zavazadel. Skrz sklo je videt pultik, oficiry a vybalene kufry. Pred vchodem se prochazi nas letuska. A zitra rano Ziunjian a smyt ze sebe spinu te cesty. A taky posledni poradne jidlo, ve stredu zacina Ramadan.
Kontrola skoncena, jede se dal. Iranci se moc neobtezuji se svicenim ani v noci a pri jizde leckdy jedou v protismeru.
Jeste jedna vecerni zastavkas. Obcerstvovna. Placky a nebo ryze, opecene rajce, ctvrtka syrove cervene cibule, jogurt. To jsme si nedali., Pak taky na sebe vyrovnane prepravky s vypitymi lahvemi mistni zamzam koly, v kazde brcko. Na pultiku mlady osmahly kluk do cerne rady otevrenych lahvi vklada ty brcka a pak cele trsy roznasi k podlouhlym stolum s igelitovymi ubrusy. Varna caje - konvice s pekelnym vyvarem a druha s horkou vodou a veliky samovar a pod nim ohen. Dame si caj. Dobre, posadte se tamhle, a odbehne se modlit. Nic se nedeje. Jdu se tam jeste podivat - opusteno. Mistni chlapek s kufry taky nakukuje. Dojde mu trpelivost, vleze dovnitr, kufrik podrzi koleny a pripravi 3 caje. Jeden pro sebe, dva pro nas. A nic nas to nestoji :) Ulomky cukru a jdem si caj vypit ven do prachu, mezi hrava kotata.
Spime na podlaze autobusu. Messieu, messieu. Budim se, nade mnou oblicej naseho autobusoveho letusky: Messieu, Zinjian! V chvatu sbirame sve veci (kde mam, proboha, fotak? Je sbaleny v Honzove batohu, tam jsme ho dali vecer), vystyupujeme. Pet lidi a bagly, autobus mizi a my uprostred silnice, jakasi zastavka.
Zjistujeme kde jsme a jak do mesta. Tma, smrad, proudy aut. Silne kafe prvni konfrontace se svetem tady. Taxi. 25tis. rialu. Do auta se nacpeme vsichni a 4 batohy v kufru, neni vubec jiste, ze nevypadnou cestou. Drahy hotel. V prepoctu za 60 korun na osobu. Prvni setkani s tureckym zachodem a po dvou dnech konene vycistene zuby.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment