Sunday, September 30, 2007

K jezeru a dolu

Sychrave rano se snehovym popraskem a dnes obzvlaste vycerpavajici vystup vzhuru kamennou suti a pak namahavymi skalami. Trva to asi hodinu a pul. Nahore sluncecno a krasne pohledy do vsech stran: zpet do udoli a na ledovcove hrebeny, dopredu na kamenne pole, mesicni krajinu sestupu, kde nic neroste (jen tu a tam kus neduziveho mechu) a prevazuji odstiny hnede, na mohutny vrchol Manimahesh Kailash - udajny domov boha Sivy - a vzdalene masivy pod snehem.


Dalsi hodinu nam zabere sestup k posvatnemu jezeru Manimahesh. Betonem obehrazdena louze obklopena hromadami smeti. Tu a tam popel nebo speceny kolac odpadku, par ohnu jeste hori a promenuje plastove lahve, papirky a sacky ve stiplavy dym. Zbylo jen par bambusovych konstrukci, ktere chlapik ve zmijovce rozebira, snopy dek a pytle pripravene k odvozu na ponicich s rolnickami. Posledni zbyly stanek s jidlem, suvenyry, vonnymi tyckami je jeste v provozu, chlapek, co tam beha okolo hrncu, vypada jako arab nebo Kristus. Ve vode se prave vykoupal posledni Sadhu - svaty muz a poustnik. Oblecen do caru oranzoveho hadru, zarostly a vousaty, dredy v drdolu. Vlastni jenom malou tasticku: denik, velikou krabicku zapalek, cigarety a hasis. Vykourime s nim cilum (takova keramicka fajfka na koureni travy), dame si tady jidlo - obvyklea ryze a dal hodne koreneny kari, docela palivy, k tomu kompot - kousky manga a jinych plodu ve slanem palcivem nalevu. Oltar Sivy se hroti trojzubci a prapory se svastikami.

Sestup k vesnici Hardsar je posety smetim a pohozenymi obaly - festival u jezera skoncil teprve pred par dny. Mineme par chysi sbitych z bambusu a vlniteho plechu, spinavi lidi, pradlo se susi na kamenech a konstrukcich. Slum. O kus dal vedle cesty mrtvy kun, zira prazdnym dulkem do modre nasd sebou, do dalky se tahne jeho nesnesitelny puch. Do vesnice dorazime spolu se setmenim, odvoz do Brahmauru ukecame z 500 rupii na 300 (ucinna je zvlaste taktika odchazeni a nezajmu) a tam se ubytujeme v pomerne luxusnim hotelu. Namisto 600 za pokoj zaplatime 400, spime 4 ve dvouluzkovem. Maji tu dokonce i sprchu s teplou vodou :) Vecermie v restauraci, ktera k hotelu patri. Vedle nas cosi slavi pocetna skupina Indu a jidelni listek je vyjezen. Misto tak touzebne ocekavaneho masa se musime spokojit s houbami a syrem, ale i na tom si nalezite pochutnam. Pro pivo nam dojde majitel kamsi do ulic. Je hodne silne a velike ( 650ml). Staci jedno a uz se mnou pekne zatoci.

Saturday, September 29, 2007

Na manimahesh

Casne vstavani, caj a vyzivna snidane. Dle pruvodce bychom meli mit pred sebou tri hodiny vystupu do prousmyku Manimahesh. Slunce je schovano za horou a vzduch zebe, je to ale lepsi nez jit v zaru. Vyrazime k osme hodinene, okolo 11 se pred nami tyci posledni strme stoupani - na kameni vidim led. Namisto vitezneho pohledu pres prusmyky je tu dalsi pozvolne stoupajici kamenna plan, obklopena prstencem daleko vyssich hor - kudy povede cesta? Vzdadu je snehem pokryty masiv, dolu se plazi ledovec, vlevo hneda hola skaliska. Snad po stovce metru prijde hrozne zjisteni - ze cesta stoupa strme kamennou suti kamsi do holych skal po levici. Dost jiz vycerpani a rekl bych, ze i neprijemne zklamani zahajime dalsi vystup. Kus od vrcholku (nebo se to tak alespon zdalo) vsak spatrime u protejsiho masivu bourkove mracno, blizi se, vyckavame a sledujeme jeho pohyb, pak se rozhodnbeme pro sestup na plan. Z bourky nakonec neni nic, jen se spusti lehke snezeni. Dnes uz prechod nema smysl, postavime stany. Necekany aklimatizacni dychanek, pod majestatnymi masivy :)

Friday, September 28, 2007

K potoku...

Rano nas budi docela casne, snidame opet capati s omackou prevazne z brambor, fazoli a paprikky, priliji taky dal - hnedou cockovou omacku. Placky capati jsou z jednoducheho testa - pouze mouka a voda. Placka se uvali a pak nekolikrat rychle prehodi mezi rukama, cimz asi dostane ten spravny tvar (prumery se ruzni, honaci si vecer pekli velike, rano jsme snidali drobne, asi 15cm v prumeru) a hodi se na kovovou panev nad hlinenou pickou nebo ohnem (co je po ruce), tam se chvilku opeka, nacez ji obratna ruka hodi do popela mezi uhliky. Capatka se tam nafukuje, zatimco je s ni pomalu otaceno. Kdyz se dostatecne ponafukuje a opopeli, dilo je hotovo. Je to jednoduche a za tepla chutnaji bajecne a popel vrze mezi zuby.

Casne vyrazime smer Manimahesh, hned zkraje nas ceka umorne stoupani do strmehoi kopce se sluncem v zadech. Po ceste mijime zenu zenouci nepocetne stado krav a hrstku koz vzhuru, predjizdeni na uzke stezce neni myslitelne. Stara lina krava jde posledni, ja za ni, na ocase se ji houpe zelena masle - asi oznaceni? Mineme nekolik skolaku - bezi dolu do skoly, maji obrovske tasky a kdyz nas uvidi, zastavi se a ziraji. Oci a pusy dokoran.

Nahore odpocivame a staneme se svedky stadniho sporu - dve kravy se potrkaji u pitka, ta se zelenou masli srazi druhou ze srazu. Docela ve me hrklo, ale krava se drape zpet na cestu, spadla jen kousek, prestoze svah je tak strmy.

Nas pochod se dnes nese v duchu Santi - totiz zadny spech, pekne zvolna. Mineme dalsi stado koz, ovci a krav. Starecek se pta, kam jdeme a kolik stoji batoh, pod pazi nese dve mala kuzlatka.

Po nejake chvili dorazime do dalsi drobne vesnice - mala, na ruzovo natrena kaplicka, nebo chramek, kravska lejn na strmicich se kameny vydlazdenych cestach mezi domy. V zahradach trci kostata vzrostleho konopi. U domu, nad jehoz dvermi je psano wel-come pozadame o caj, v mylnem domneni, ze jde o hospodu. Ten napis tu maji snad vsechny domy, co jsme potkali. Nekolik zen ruzneho stari a dve male deti. Prinesou sesity pytel na sezeni, cervena jablka a k nim misku koreni - sul, mlete papricky a cesnek. Tak chroupeme solena jabka, odpocivame a ony na nas tak udivene koukaji. Kalda je vyfoti a z tech fotek jsou u vytrzeni a ukazuji si, stebetaji. Stary chlapek vyjde ze staveni, posadi se na zidku a zapali si velikou dymku. Zavane trava. Pak se kamsi vytrati. Pijeme caj a vsude mracna much. Odmitnou za pohosteni penize, tak jim dame cokoladu. Podari se nam z nich jeste vymamit to dobre koreni, dostaneme na cestu kazdy po dvou jabkach. Rozlouci se s nami usmevy hnedymi cokoladou.

Meli bychom dojit k rece, ale bude nam to trvat jeste dost dlouho, cesta vystoupa vzdy na vrchol kopce a pak strme spadne dolu a opet splha vzhuru na dalsi svah, do toho pali slunko. Mineme oholene scesane pole travy, nekolik lesu a svatyni, oltariku. Konecne pak najdeme most pres horsky potok s ukrutne ledovou vodou, kde si nedopreji koupel. Barevne nudle koupene v Pakistanu smichane s tunakem zachrani chutove to dneska ziskane koreni. Opet brzy (okolo osme) jdeme spat.

Wednesday, September 26, 2007

Rozdeleni

Snidane u pruvodce doma, placky a jakasi omacka z brambor bajecna, 4 kila cervenych sladkych jablek s sebou. Z Kuarsi cestou do Lammu. Cestou tesanou do skaly nad dalsi hlubokou a strmou strzi. Pad by byl dlouhy a koncil by ve zpenene vode. Strmost, to je skala bez vegetace, kolmo dolu. Na prvni krizovatce se dame doleva, dolu ze svahu, sestoupime k mostku pres horsky potok, pak se dame vlevo a po druhem, protejsim svahu. Krajina je dost sucha a pripomina Sardinii. Na dalsim rozcesti je treba jit horni, pravou stezkou, leva se totiz svazuje k nejake male vesnicce v uboci - jen par domku, strechy z bridlicovych kamenu, jak je tady zvykem (s hromadkami susisi se fazole, kukurice...)

V Lammu si dame caj, mistnustka zluta s modrou podlahou, na stenach plakaty s Indickymi herci, obrazky bohu a pytlicky s teckami na celo - ruzne druhy, na ruzne prilezitosti? Pred domem se susi fazole (v nich spi "nas" pes) a rajcata, na policku rostou feferonky. Na ceste se shromazdi dav skolacku v uniformach a prekvapene na nas koukaji.

Pri druhem caji - cekame totiz na autobus - padne nahle rozhodnuti, rozdelime se na dve skupiny - Anicka s Honzou a Komarem (maji na 7. rijna letenky) pojedou rovnou do Brahmauru a odtud pres prusmyk Kugti. Ja, Lenka a Kalda s Petou se vydame do blizsiho Holli a odtud kratsim trekem okolo jezera Manimahesh do Hardsaru, kde vlastne trek pres Kugti zacina. Podle jejich zprav a pocasi pak rozhodneme, zda-li se o prechod rovnez pokusime.

Do Holli jedeme s nasim pruvodcekmm (a bez psa, vyhodime ho z busu), tam pak koupime caj na cestu, snime omeletu a vydame se do vesnice Tyori, kde nam nabidli nocleh a jidlo (tak jako v Kuarsi). Splhat se za slunce do krpalu, polykat prach... ubytuji nas v male seknicce: tyrkysova podlaha (nater pry obnovuji co 10 dni), podloubi vrazedne nizke a dedousek vyloupava kukurici, k nemu patri kouzelne krasna bezzuba babicka s bolavyma kolenama. A na noc ani nevybalim spacak, jen se prikryju do zdejsi deky. Prsi a dirama ve stropu sem trochu kape. Pak Petu vzbudi brambora, ktera propadne ze strechy a spadne ji na hlavu.

Kali se za vesici pod skalou, za polickem chilli, pod orechy.

Tuesday, September 25, 2007

Ku Kuarsi

Podel reky sestoupame az k vesnici Kuarsi. Kameniska a cesty hlubokymi strzemi, kudy tece reka. Vudce z vesnice nam nabidne jidlo a nocleh. Po ceste povida. Pred nejakou dobou na nej snad spadl strom a zlomil mu obratel, asi s tim ma jeste problemy, pta se nas po nejakem leku, tabletce proti bolesti.

Ve vesnici nas pres noc nechaji v mistnim chramu - parozi, zvony a pramen posvatne vody, kterou mistni nabiraji do nadob, nosi si ji domu. Chodi se tu bez bot, je to tu v Indii v chramech zvykem. Pak nas ceka jidlo: kameny vydlazdene namesti a podel koberecky, bosi na nich sedime, vedle nas par mistnich. Talire spichnute z uschlych listu, pak oholeny chlapek jde a rukou nasype trochu ryze, pak do toho postupne omacky - z cocky, fazoli, nakonec cosi zeleneho s kousky masa, prasklou kosti. Do plechove nadoby vodu. A feferonku. Je to bajecne. Jako zakusek sladka cervena ryze. Takove spolecne jidlo mivaji dvakrat, trikrat do mesice, pri zvlastni prilezitosti - ted dostali nejake penize.

Vecer v chramu a nejaky obrad - jeden zvoni na zvonek a obchazi svatyni s horicim kadidlem, druhy na buben dela podlouhly a tahly hluboky zvuk, takove duneni. Troubeni na musli, zvoneni zvoncem. Zitra bychom meli dojit do vestnice Lamuu a odtud autobusem do Brahmauru, doplnit zasoby, prespat a vyrazit na druhy trek pres prusmyk Kugti (5000m).

Vecer jsme se jeste sli podivat za zvuky a nasli jsme mistni zpivat, tleskat, bubnovat na stary praskly barel. Dokonce musime i tancovat. A pak, kdyz uz pomalu jdem spat, prijdou se nejaky mistni holky podivat na nas. Dostanou susenky a seveli. Smrkaj a jsou pri tom fakt roztomily...

Dostanou susenky, strhnou obaly a je jasny, ze maji vb planu vsechny snist. Ale to vubec nevadi a jejich zvatlani a smrkani a mlaskani se ve tme na prknech chramu tak dobre posloucha.

Pres Indrahar

Vyrazime na etapy, posledni nakonec jdeme ja, Komar a Dita. Ta vsak nas necha pozadu. Bud je to moji spatnou kondici nebo podcenenou snidani (nebo obojim), ale vystup me dost vycerpava. Zda se, ze ani mnoho vzduchu mi tu nezbylo :) Dalsich 1000m prevyseni, nahore oltarik s trojzubci a rudymi prapory. Na druhe strane uz je videt snih a kamenne sutovisko. Udoli jsou tu dost strma, kamenne moreny. Nocujeme u pasaku koz. U jejich ohnu a jejich stad. Kouri beedieska, pecou placky. Ze sestoupu bolik kotniky a kolena. Lenka a Honza jsou na tom nejak spatne, boli je hlava, nechteji jist, mozna je to vyskou.

Monday, September 24, 2007

Triund - Lahesh cave

Triund-Lahesh cave. Prevyseni 500m. Potkame partu cechu - nekteri uctyhodneho veku - ti sli ten nas trek v obracenem smeru. Daji nam par rad. Nocujeme v jeskyni, jeste s nejakym chlapkem neznameho puvodu - matka z ciny, vychovan ve Venezuele. Vecere z nudlovych polivek a sweet&sour omacky a po umornem stoupani to chutna bajecne. Zitra nas ceka prechod prusmyku. Na Triundu se k nam pridal zrzavy pes.

Sunday, September 23, 2007

Dharamkot - Triund

Prvni cast naseho treku. Dharamkot - Triund. Prevyseni zhruba 1000m, hory vypadaji majestatne. A pred nami vidime prusmyk Indrahar. Havrani a psi (jeden nam ukradne chleba), par bud kdyje modry igelit. Fascinujici je videt mistni pruvodce, jak po horach slapou bosky. Stada krav. A je mi nevolno, palacinku, co jsem mel k snidani, si musim cestou "odlozit". Jde s nami Dita.

Saturday, September 22, 2007

Prijeli nam Peta s Kaldou. Takze posledni pripravy pred trekem. Marne se snazime ziskat mapy s lepsim rozlisenim a ani gps nakonec nebude. Zdejsi mapy jsou pouze silne orientacni, malovane rucne, bez meritka a jakekoliv hodnoty. Dokoupili jsme posledni zasoby a sli se podivat k posvatnemu jezeru Dal (v hindu to znamena cocka, nebo mozna lusteniny). Je nedaleko, ale cesta se pusobive krouti po boku horu a dolu je hloubka, co u nas nebyva k videni. Posvatna voda asi musi byt nutne spinava a zluta jak kafe s mlikem. I ryby s cervenyma tlamama radsi dychaly vzduch.

V McLeod Ganj jsme se jeste byli podivat na budhisticky chram, ale marne jsem hledal ten notoricky znamy pohled na Dalajlamovo sidlo. Mozna jsem se zmylil, mozna je ten obraz odjinud. Pocetna komunita tibetanu. Hlavne je ale Dharamsala i McLeod Ganj tak vyhledavanou turistickou destinaci, ze uz to tu vypada trochu jako v Disneylandu, nebo v ceskem Spindlu (jako to vyhodnotili nasi lyzarsti instruktori). Vyhledavane misto pro davy Izraelcu, ale to asi cela Indie. Snad je to tiim, ze na zapad je to sama muslimska zeme, kam nemohou.

Friday, September 21, 2007

Thursday, September 20, 2007

Tedy do Indie

Budi me horko a v ulicich oziva hlucna doprava. Je dost brzy a tak trochu pisu, trochu ctu, uvarim si caj. Kdyz se vzbudi i ostatni a zjistujeme, v jakem stavu rozbiti jidlem jsme (precejen to jeste snasim relativne dobre), rozhodujeme se k navsteve Lahorske pevnosti a k ni prilehle mesity. Vstupne pro deti pet rupek, pro dospele deset a pro cizince dve stovky. Rozhodli jsme se sehrat divadelni inscenaci chudy student z vychodni evropy a tak nakonec za 3 osoby zaplatime zhruba 330 rupek a vysypeme z penezenek hromadu drobnych. U pokladny to hamizne sbira - par susni z iranu a turecka, ceska desetikoruna... Uvnitr poruznu pozavirano, obestaveno cihlami. A dycha z toho opustene stari, zanedbanost s davnovekosti. Rozhlehle prostranstvi a snad i par muzeji, mozna zavrenych, nemeli jsme cas.

A ovsem mesita - vstoupis bez bot do vnitrniho prostoru, cerveny kamen je sluncem rozzhaven k nesnesitelnu - bosou nohou lze jen stezi prejit napric. Mramorove podlahy a zbytek v kridove cervenych odstinech a puvabne krasne. Cely komplex je dilem mughalske dynastie. Za casu jejich vlady bylo Lahore centrem rise.

Odpoledne dokupujeme jidlo do hor a cas tak kvapi, ze na hranice jedeme dost pozde a minuty odplyvaji, najate taxi jede rychle a odhani vse klaksonem z cesty. Chlapkove na motocyklech s ohromnymi dzbanyy a taky jedni vezou pres sebe prehozenou zivou ovci - pres ten vsechen mumraj a ruch dopravy zazracne klidnou. Stempl a Pakistan je za nami pak projit prostorem mezi zememi - tam zavody nosicu v barevnych kosilich, behaji a predavaji si krabici z hlavy na hlavu (prekladka zbozi, kamiony tu asi neprojedou), nejaky je i hulkou diriguje. A tu se jeden v modre kosili chladi pod pumpou. A na Indicke strane - uz je zavreno, prijde zitra... Softver nefunguje, pocitace jsou vypnuty, mame z toho jen problemy... Dlouho trva, nez je presvedcime - a jednovstupe Pakistanske vizum a ucel toho vseho je brzy jasny - drobny "gift" za vyrizeni. A to tedy uz nepujde jinak, ale podari se nam vzbudit dojem zoufalcu a chudaku. 20 dolaru, co chce od nas nedostane, vnutime mu 10 a tak jsme skoro po dvou tydnech (pro nektere presne po dvou) konecne v Indii.

A jak vstoupime na zdejsi pudu, tak to zacina. Nabizeji vsechno mozne, jak kolovrat, bez moznosti je odehnat. Vodu clovekovi z Izraele, ktery na batohu ma tu samou a jeste vetsi, nam vodu, opecene kukurice, polevky, placky capati.
Pockame tu na slavnost uzavirani hranic a sundavani vlajek - je to pry zajimava podivana. Tak tez smenime Iranske penize - chlapek, co to s nim vyjedname shani Indicke rupie po vsech certech, nakonec to da dohromady, obchod uzavren. Je to i majitel obcerstveni a my tam pak hladovi jdeme neco snist, vyleti na nas a vnucuje nam stusek penez - tech Iranskych, co s nami pred chvili vymenil. Mumraj a vysvetluji nam lidi okolo, ze slo o omyl, on se spletl, nedorozumeni. To to divne, je to silene, je to nesportovni, ale rupie nakonec vratime. A pak uz zminovana slavnost: Totiz prechod - jeho stredobod - je dvojita brana, po kazde strane stozar s narodni vlajkou. Pestrobarevny dav proudi do amfiteatru na indicke strane, limonady, popkorn a barvy duhy. Je plno. Na Pakistanske strane - chrup s vypadanymi zuby, skoro prazdno. Jen hrstka lidi.

Indove maji roztleskavace, ktery do mikrofonu pokrikuje hesla a dav mu jednohlasne odpovida, zni Indicke pisne, zpoza brany se line Pakistanska pisen. A pak to konecne zacne (po docela dlouhe dobe). Vojaci s chocholkami na cepickach, v dumyslnych choreografiich, ktere spocivaji prevazne v ruznem vykopavani a capich krocich, taky pochod s prehnanym mavanim rukama, stavi se proti sobe, kopaji kolem sebe, na obou stranach podobne. Brana se otevira a vojaci se postavi proti sobe a tak srandovne pri tom kopou nozickama a dupou jako nahnevane deti a je to vsechno ohromne komicke. Presneji: tribuna turistu se vali po zemi v zachvatech smichu, ale Indove se tvari ohromne vazne. A kdyz se vojackove dost vykopou, sundaji se vlajky, shormazdi se zurivy dav, zarve par hesel a jde se domu. Taxi do Amritsaru s mezipristanim ve smenarne (abychom na nej meli), ubytujeme se ve Zlatem chramu - poutnim a velmi posvatnym mistem Sikhu - je tam nocleh (a pry i jidlo) zdarma, lidi poruznu spi vsude mozne a na chodbach. Soucasti toho komplexu je taky primo budova Zlateho chramu. Stavba pokryta spoustou zlata a kolem nadrz plna temne posvatne vody, plavou v ni velike ryby. Smi se sem pouze bez bot a se zakrytou hlavou. A i tady ruzne polehavaji a spi, diskutuji nebo se modli hloucky lidi. Ten bily mramor a cerna voda, zlato chramu a rozvlneny, rozpity obraz v nadrzi, stribrne prouhy odrazu lamp a jinych svetel.

V noci je dusno a vedro a musim se jit parkrat napit a namocit si hlavu... Uz se docela tesim do hor.

Wednesday, September 19, 2007

Vlakem do Lahore

Pattoki. Vymezene hromadami smeti a zatouchajicimi kaluzemi. Ruch, kravy, buvoli a stale to straslive vedro.

Na zastavkach se to hemzi prodavaci dzusu, slazeneho caje s mlekem a kusem babovky, zebraky. Stanky s ovocem, trsy malickych bananu, chlazenou vodou. Ohromne kusy ledu lezi na hadru a taji, hrnce s omackami a k tomu placku. Jeden doji a do jeho talire se hned serviruje pro9 dalsiho. Ryze, hrebicek a bobkovy list, cervena omacka, zluta placicka, posypano cerstvou cibuli. Lenka si necha nandat do vlastniho hrnicku.

Vlak stoji a tahle zatroubi. Pak zatroubi podruhe a to uz se rozjizdi. Je to tak pokazdy. Vlak uz se dava do pohybu a Lenka si jeste kupuje caj, volam na ni. Tak rychle nastupuje a jeden za ni pribehne s cajem, druhy s drobnymi... Dvere jsou za jizdy otevrene celou dobu, kdyz je nikdo nezabouchne.

Lahore. Horko vedro a spina. Pruvodci varuji pred timto "mestem zlodeju" a pred ruznymi zpusoby okradeni. Prdevsim pred riksaky, kteri turistu zavezou do hotelu blizko nadrazi, pak uspani drogami, okradeni, podstrceni drog a vymahani uplatku - policajti falesni a nebo zkorumpovani... Vybrali jsme si doporuceny Queen's Way hotel a usmlouvame cenu dopravy na 70 rupek. Ostatni riksaci rikaji - zlodej, zlodeji. Po chvili opravdu zastavi, rika - bad hotel, doporucuje jiny, nenechame se zlomit. Sest lidi na motorikse, batohy na strese, div se to s nama neprekoti a doprava - silena, nepochopitelna, ukrutna. Vzduch modry vyfukovymi plyny, troubeni, neuticha, rev motoru, zacpy a kaluze a spina, zmatek... Nad tim spleti dratu a ceduli a napisu, michani pisem, prodavaci vseho mozneho a obliceje. Mijime Evropana? Albina? V mistnich hadrech, na motorce, drzi se ho drobna sneda zena. On - tucny zarudly oblicej, vlasy a vousy bile s cigaretove zlutymi odstiny, bily usmudlany turban.

Nas hotel je plny, i ten dalsi naproti. Nechame se presvedcit k jeho hotelu ale durazne rikame - ne u nadrazi, po chvili ale vidime, ze nas veze zpet k nadrazi. Vystupujeme a mensi hadka, zaplatime 80 rupek (davam mu jeste deset, abych zmirnil jeho nasrani). A ted s batohy proniknout timto zcela novym nepochopitelnym zmatkem a najit The Mall street a dalsi z doporucenych hotelu. Cesta je umorna, mnohe ulicky nevedou nikam, jinde jsou kaluze blata skoro po kolena a vsude nezmerne spiny. Na hotel dorazime ve stavu sluzne ozvykanem, propoceni a zniceni. Hlava boli ze smradu dopravy a prehrati.

Je tu blaznivy brit s cervenou hlavou. Je tu uz dost dlouho, ma tu snad i nejakou praci. Dobre se s nim povida, poradi, kde se dobre najist. Ubytovano dost anglicky hovoricich a evropanu. 150 rupii za noc a Internet :) Prepisu dalsi kus deniku.

Je tu par: ona z jizni afriky a on z Australie, bydli spolu v Londyne a uz rok jsou na cestach. Navstivili ruzne zeme, i Afghanistan, ale rikaji, ze ten neni moc bezpecny (mozna tak cesta Peshavar - Kabul, kterou absolvovali). Navic tam nedavno doslo k unosu nejakych Korejcu, za ktere bylo zaplaceno dost tucne vykupne, takze lze cekat, ze si ted lovem turistu budou privydelavat. Taky mistni rikali, ze skutecne prevzeti moci Talibanem je v tech horskych oblastech na spadnuti. Vypravi taky o svem drivejsim cestovanim na dva pasy - jeden do US a Izraele, druhy do muslimskych zemi stredniho a dalnejsiho vychodu, Syrie, Iran, Pakistan... Ale urednici US se to pry stejne nejak dozvedeli a kladli spoustu doternych otazek. Proc a kdy a jak dlouho. A taky pry: kde jste vzal tolik casu na cestovani? Dal jsem vypoved. A sokovany vyraz urednika: vypoved ve 31 letech, abyste mohl cestovat? Naproste nepochopeni. Chlape, co blaznite, co vase budoucnost? Jel navstivit sveho pritele do Chicaga a po vsech tech otazkach taky: kam jedete? Navstivit pritele. A jeho jmeno? William. Prijmeni? ... Hussein. Hussein?? Davaji taky par uzitecnych informaci ohledne prechodu Pakistan - Indie, ten nas ceka uz zitra. Sedi tu s nami jeste mlada, pekne upravena (nezvyk na toto misto) britka - novinarka, cestuje sama, v unoru asi taky ma v planu navstivit Afghanistan, pred ni vecere: kelimek od koly a krabice - KFC, je tu taky.

Na veceri jdeme za roh, co doporucil cervenohlavy brit a opravdu, jidlo skvele (filthy but very good) a pali jako cert - placky a ruzne omacky, nebo kus masa, rajce, malo palive, tak jen jedna hruzna feferonka - zabalene jako palacinka, znejici jako kebab. Kokakol a za rohem se dela caj: otlucene hrnce a plynovy varic, omyt zlehka naberacku a horkou vodou vyplachnout salky, z ohromneho hrnce nabrat par sberacek mleka, dat varit az vzkjypi, prihodit par lzicek cae, prilit jeste trochu mleka, cukr, nechat jeste nekolikrat vzkypet a do hrnku procedit pres naberacku a mnozstvi bylo velmi presne odhadnute a caj velice dobry.

Pak taky jdeme toulat hlavni tridou a kupujeme Shalmar Kaweez - zdejsi tradicni mistni odev a vyberu si jen ja (a holky ho dostanou na hotelu darem, pozdeji). Taky ty jejich cepicky pletene jarmulky a nebo takove pevnejsi hrnecky na hlavu.

Vecer na terase potkame jeste dva cechy, co tu toulali (a maji cas nejak do unoru), podnikli trek ledovcem okolo K2 - nutna spousta povoleni a taky vudcove, nosicove... Ledovec je zivy a promenuje se kazdym dnem, udoli je 3 km siroke a 60 km dlouho, tak ztratit se je velmi snadne. Nosici to nesou zlehka a neustale kouri hasis. Obvykle je trek jednosmerny, nyni ale v ceste lezi velika trhlina, tak se jde k ni a zpet.

Boj se starobylou prackou, zdimani pradla a povesit ho na velmi sporadicky zbyla mista na snurach a opet pomuze Komaruv gumicuk. Vecerni caje, kytara, harmonika a pak spat.

Tuesday, September 18, 2007

Quetta

Jsme v Quette. Opet jsme prijeli v noci a dospavali na nadrazi, okukovani mistnimi. Obrovske rodiny s neskutecnymi hromadami veci, ktere pak na hlavach nesli do vlaku. Odstiny Indie, nebo spise predstav o ni. Listek nejde koupit za dolary, jdem tedy s Lenkou najit banku, pri te prilezitosti taky zkusime vyridit slevu pro cizince. Kancelar je vpravo od nadrazi. Ulice: hluk, auta, kola, povozy plne slamy tahnou oslikove. V chodniku diry do kanalu a tekouci splasky pachnou ven. Bila kancelar, bily dum. Vsude ozbrojenci. Na konci chodby Commercial dept a prastarobyla kancelar a stoley zavalene starym zazloutlym papirem, snompy na stroji tistenych formularu. Podari se nam vyjednat slevu jen pron as dva chybi nam pasy i cas, nez to staci vyridit, jdeme najit tu banku, vojaci jsou vsude, strilny obestavene pytli s piskem, tezky cerny kulomet hlida krizovatku (pry opatreni zhruba rok, od prvnich pumovych utoku. A do Kandaharu je to jen kousek). Zebraci, cistici bot a riksy, malovana auta, vojaci, vojaci a vojaci...

Zpatky na nadrazi mrnavou riksou a tam uz je problem s listky, prilis pozde, cekame na prednostu vlaku a trochu tecou nervy, nakonec listek kupujeme az vev vlaku a je to drazsi - asi 1000 rupek na osobu (neco pres tri stovky korun) a sleva tu uz neplati.

Kupe a sest posteli, tri ventilatory a v oknech mrize. Podel trati slum. Stany, smetiste, pase se tu stado ovci, pohubla koza, lany trusu uplacavaji do koblizku: topivo?

A cihelny: nekonecne plochy, cihly z hliny, siroke ocouzene kominy a vse se topi v mracnech zvireneho prachu a pisku. Bezutesne scenerie v odstinech okru.

Nepredstavitelne horko. Tri vetraky jen rozdmychavaji pekelnou vyhen a oknem, dvermi sem vletuji hromady prachu. Prodavac piticek prochazi vlakem s kyblem plnym vody a v te spine plavou krabicky a brcka, ale osvezi to. Ohromne. Ctyricet stupnu.

Stav, kdy staci otrit se hadrem namocenym vodou z kohoutku na zachode (ve vlaku) znamena znovuzrozeni. A to vydrzi jen par minut. Pisek a pot a z obleceni zbyl jen zaneradeny hnusny hadr. Koupit Shalmar Kaweez (tradicni pakistansky odev) a tuhle spinu zahodit.

Monday, September 17, 2007

Zahedan

Zahedan nablizku a za okny poust, okorale hrbety hor, sut. Vse v monotonni bledehnede.

Zahedan, vedro, prach. Taxikarske odbory drzi pevnou a vysokou cenu. Honza s Komarem smlouvaji cenu pred nadrazim a chyti je pritom policajt, zapise si nase pasy a usmlouva s nami cenu na 20 chomejni. Sat indza, sat undza - sto tady a sto potom. Komaruv gumicuk byla vytecna koupe.


Poust, poust, poust. Sucho, horko, Pakistan. Dalsi propad, nebo spis prohloubeni jinakosti. Vexlak s pytlem pres rameno, celkem moderni autobus (cestopisy hovorily o dost hroznych malovanych strojich). Batohy na strese vaze tlusta ohryzana snura. Fousati divoci chlapci s proridlymi zuby, capkami nebo salami (afghankami) na hlavach. Neni divu, k Afghanske hranici je to 30km, projizdime krajem, ktery se nazyva Balucistan. Balucove jsou odbojny a sverepy poustni narod, ktery na nejakou vladu kasle, plati zde kmenova pravidla... Ceka nas patnact hodin do Quetty nehostinnou pousti. Sir, wear scarf, babies - pull you, povida mi usmevavy chlapek na me tri dredy.

Ta vyprahlost a horko - v mire dosud nepoznane. Z hliny uplacane chatrce a asi dve hodiny ruznych stani a nakladani rozlicneho zbozi. Vecerni zastavka na modleni - chlapici si vezmou sve koberce do pouste, pak se zacina pomalu jist - zastavka na piknikovani.
Za mnou dve mala decka - smrkaji, kaslaji, zbleptaji a co chvili propuknou v plac. Fyzicky mam dost, pri usnuti jsem si uz dvakrat skoro rozsekl lic o tyc co tu trci.

Soumrak prinasi vlahy odstin vzduchu. Iranska jizda v protismeru byla aklimatizacni - v Pakistanu se totiz jezdi vlevo. Bohaty rejstrik klaksonu je tady nutnosti - nas autobus ma pouhopouhe dve melodie.

Sunday, September 16, 2007

Yazd

Rano jsme meli domluveny vylet na Dahkme-ye, veze mlceni, komar zatim vyspava variaci na chripku. Taxikar s kraplym starym pajkanem (mistni auto dost sverazneho designu a provedeni) a neuveritelne ramusicim radiem - co chvili jej ztlumi a ono se samo rozehraje naplno.

Veze mlceni jsou ovalne stavby prislusniku Zoroastrianskeho nabozenstvi, coz je stary mistnikult, co tu byl rozsiren davno pred tim, nez sem byl privezen Islam. Veze jsou nizke a siroke monumenty z kamene, postavene na kopcich v pousti za mestem. Zoroastriani uctivaji zivly a povazuji je za postvatne, hrichem je jejich znecistovani, takze ani mrtve nepohrbivaji do zeme, ale odnesli je do vezi, kde mrtvoly ohlodali supy, kosti se pak shrnuly do centralni sachty. Po ceste zpet taxikar zaslapava plyn do podlahy, zadne pasy a hroutici se karoserie, protismer. Z vezi je karasny vyhled na pocinajici stity hor a mesto potahle smogem.

Okolo poledne balime a taky navsteva muzea vody, vstup volny. Vodu v Yazdu v davnych casech ziskavali pres dumyslny system podzemnich kanalu, ktere sly az k zasobarnam pozdemni vody pod horami, odtud v hloubce az ke mestu. Neuzivali studni, pro vodu chodili do pozdemnich komnat. Taky jsou tu k videni Baghiry - dumyslne chladici veze, ktere zachytavaly vanek a vytvarely pomerne slusny pruvan.

Zahedan no good, pakistan no good, slychavame. Tak jako od turku Iran no good a jak rikal i Pavel, co jsme ho potkali. Nyni jiz sedime v buse a tesime se na to, az si koupime typicka Pakistanska pyzama (kdyz to dnes pisu, uz ho mam na sobe). Ale listek co nam prodali, byl vcerejsi, tak nas po chvili handrkovani usadili na zadni petku. Tam jsme tak moc nechteli :)

Pak pri pozvolnem zapadu slunce pohori kresli na obzoru divadelni kulisy z papiru, bez jakekoliv hloubky.

Obcas, kdyz autobus vyjizdi, podlozi se mu kola vajickama, na pamatku po strojich zbydou fleky a rozjete zloutky. Asi pro stesti.

Pri obcasnych zastavkach autobus navstivi zebrak - maly kluk a pak chlapek co prisel o nohy - jde ulickou a recituje nebo zpiva costi, dostane nejake penize.

. To je velmi prastare nabozenstvi, ktere tu bylo rozsirene daleko driv, nez sem prisel Islam. Veze jsou ni

- velmi prastareho nabozenstvi, ktere bylo v Per

Saturday, September 15, 2007

Cesta do Yazdu par drobku vcerejsiho dne

Jsme jiz na ceste do Yazdu, coz by melo byt meto vznikle z byvale oazy. Starobyly krasny autobus brazi vyprahly kraj. Vcera jsem jiz emel uz silu na dopsani par postrehu, zkusim to nyni.
Vcera v poledne jsme se vratili a hotel a doprali si ovocny obed, na treti hodinu jsme naplanovali cestu do Imamovy mesity, kterou jsme navstivili jiz dvakrat - jednou zavrena, podruhe obsazena modlicimi se. Tentokrat se jiz zadarilo, dojem kazi leseni hyzici cele nadvori. Hlavi sal ma obdivuhodnou ozvenovou akustiku. Zaprasene dvory. Dalsi turiste. Na miste, kde se minule bosky modlili muzi, ted sedi japonka, pise si denik, je bosa a bez zakryte hlavy. Pripada nam to ponekud bezohledne.

Prejedeni sendvicema a vyhladoveli (byt jsme obedvali), hledame neco mistniho: chleboplacky a neco na zpusob cockove kase (analogicke k arabskemu humusu rika Lenka): jedna misk zelenohneda, druha zluta, asi kari, citim v tom cosi koziho, pozdeji se dozvime, ze v tom je lilek...

Jdeme veceri jist na breh reky, slunce zapada a kolem zacinaji pikniky. Dava se s nami do reci mlada pekna persanka. Paria se jmenuje. Velice vstricna. Nechame si doporucit par mistnich specialit, ktere zkusime v Yazdu ochutnat, zve nas domu, ze by nam je uvarila, dava mi cislo a prosi o moje. Sbalen :) Za zeny se zde pry ale plati, necham si radsi zajit chut :) Lenka s Anicko si ze me pak po ceste domu po pravu tropi zerty. Jsme opet tak unaveni, ze se smejeme vsemu.

Po ceste do Yazdu jsme potkali radu zabavnych dopravnich znacek: Speeding = Accident, trojuhelnik se symbolem velblouda. V Yazdu se pry da koupit camel burger nebo camel kebab. A Komar si vzpomene na pisnicku od Skoumala: mam rad jizdu na velbloudu, pokud mozno v levem proudu... Jak presne vyobrazeni zdejsich pomeru.

Vnejsi okraje zatacek jsou pri krajnicich vybaveny vystupujicimi cvocky. Dumame, zda je to pro pripad, kdyby ridic usnul, ci aby mohl bezpecne sledovat silnici i v noci bez zapnutych svetel - braillovo silnicni znaceni. Nas bezzuby ridic ziva.

Yazd a jeho horko. Mesto v poustnim stylu. Zaplivany hotel, par Indu. Na ulicich je videt pakistanske odevy, sem tam. Na nadrazi jsme svacili fikovy jogurt, ktery se ukazal byti salatovou zalivkou cibuli a cesnekem (obrazek cesneku chybne vyhodnocen jako fik). I pres pocatecni trpke zklamani to bylo dobre. Kuchyne, zasvineny plynovy varic, konvice s vodou, tak varime caj. Stara svraskla zenska v cadoru se usmeje a Indka co poradi s varicem ma neuveritelne dlouhe prsty.

Dosly nam mistni penize, jdu tedy do banky promenit dolary. Chvlil bloudim, ptam se... Saderat bank of Iran ma jiz zavreno: tomorow morning, sir, to uz bude pozde. Zkusim krmit bankomati moji kartou, ale bezuspesne (pak se dozvim, ze to mozny v Iranu vubec neni, pouze pres banku), tak se vydam na cestu zpet.Trochu pritom zbloudim, zkusim jeste jednu banku a jsem nasmerovan k Aminovi - smenarnikovi. S nove nabytymi financemi chci koupit neco k jidlu, chlapek se dvema malyma detma me zavede do zapadle pekarny v postranni ulicce: pet placek za 100 tumanu (asi dve koruny), nedaleko jeste kostku bajecneho syra a par rajcat. Na hotelu uz nikdo neni. Svacina na strese, schovat syr do lednicky mezi lahve s chladici se vodou a opet bloumani ulicemi a najdu mesitu, zute boty a rozmerne ztichle stiny uvnitr a mekke koberce a knihovny. Nadovori s podstavci na knihy pro cteni na zemi, tvori kruh. Amala decka a moje snadaly, okolo par jednoduchych starych pantofli mistnich.

Navecer se shledame s Komarem a Lenkou , jedeme do setmelych ulicek a ozarenych hlavnich trid jeste jednou. Doptame se na cajovnu, ale je oskliva, turisticka. Vecere a spani na strese.

Friday, September 14, 2007

Esfahan den druhy

enka trochu chori, ale zvlada to dobre. Rano jsme vstali brzo a sli se podivat do nejvetsi/nejkrasnejsizdejsi mesity. Je trochu skryta a y si cestu zkracujeme vedlejsimi ulickami. Ty snad na mapach nejsou skoro vubec vyznaceny, jedinym esenim je bloumat zhruba kyzenym smerem a cekat, kdy te kroky, zatacky, pruchody a krivolake ulicky trvi, prozkoumaji, pohlti a vyvrhnou snad tam, kam miri, nebo i jinde.

V bilych ulickach tri mali kluci: zvedave pohledy, salam! Z dalky, dost bezpecne, hlava vykoukne zpoza zdi: salam, salam...

V zapadlosti pekara, kazdy z nas dostane po placce za cenu mavnuti osmahle ruky. Usedneme ku vchodu male mesity a jime placky, kolem jen malo lidu. Jedna zahalenice projde, liba kachlikovou zed. Chlapek co bydli aproti otevira branu, prekvapene kouka na tri cizince. Vytahne motorku, gesto pozvani na vodu, neco k piti, odmitneme, odjede pak.

Jak jsme se pozdeji dozvedeli, Ramadanovy pust zacal az dnes. A lidi to celkem dodrzuji. Asi museji, pry muzou byt potretani - whipping, rikal nam v podvecer kdosi.

Mozna se holkam povedlo mensi faux pas, kdyz vstoupily do muzske casti mesity (?) pri motlitbe. Ja jsem se pred vstupem radsi zeptal a tak jsem nevidel nic, protoze me nepustili. Su hlupak.

V mesitach byvaji nadoby plne keramickych (jako z nepalene hliny) mydlicek. Ruznych tvaru a velikosti, s obrazky, napisy i jen hole. Pry na ne modlici se muslimove prikladaji celo a kaminky jsou putovni a z ruzych mist. Jsou pak k nlezeni skoro vsude pohazene, polozene: u pat sloupu, na vodomeru, rimsach, v rozich. Motlitby zacinaji a my jsme vyhnani.

Cestou zpatky chceme koupit zluty meloun. A pohlti nas hloubka trziste. Jednolity proud, hromady cibuli, brambor, melounu, lilku, kram s ruznymi fiky, lampy z zarovek se stinitky s ohnuteho alobalu. To byl silny zazitek.

Je uz ted dost vecer a ja jsem prejezeny a znaveney, vecereli jsme opecene kure, salat a rajcata s okurkami ve slanokyselem zvlastnim nalevu, nemam uz ani silu psat. Komar s Honzou hraji, ja pujdu spat.

Thursday, September 13, 2007

Esfahan - den prvni

Dojeli jsme do Esfahanu. V pet hodin rano – autobusy tu, asi dusledkem sebevrazedne jizdy, vzdy prijizdejio nejak brzo, v prubehu noci. Mel jsem dojem, ze jsme jednou dokonce proletli mezi dvema protijedoucimi kamiony. Ramadan podle vseho uz zacal, ocividne to ale nikoho moc netrapi. Do rana dospavame v parciku (vedle nas podobne dospavaj Iranci zabaleni do deky a kus vedle piknikuje rodinka) Vsichni se tu vesele futruji. Snad jedinym projevem Ramadanu: nekteri kouri opatrne a v noci pred oficialnim zahajenim pustu (to je ve 4:00 rano) se cpou o to vic. Na nadrazi se komar pokousi pouzit svuj drivkovy varic – par klaciku, papiru a odpadku. Obrovska mracna koure a marna snaha. Cele to musi vypadat ohromne zoufale, protoze za chvili k nam prijde zena od "pikniharu" a prinasi ohromny plynovy varic. Komar pro hrdost odmita, varci tu tak stoji, pres dva marne pokusy... rodinka pak zmizi, i s varicem, a my – bez caje.

Isfahan. Tech drobnych zazitku bylo opet mnoho. Prvni zkusenost se zdejsi hromadnou dopravou. Predni pulka autobusu je vyhrazena muzum, zadni se cerna zenami v cadorech (vymysleli jsme pro ne pojem – cadorejnice). Za cestu se plati dvema listky po 250ti rialech (padesatnik): Kdyz vystoupis, dobehnes k prednim dverim a jizdne zahodis do kyblicku vedle ridice. Turisticke smisene pary pochopitelne obsadi prostredek dopravniho prostredku.

Brzy tu najdeme tradicni utociste nizkonakladovych turistu – hotel Amir Kabir. 5 chomejni na hlavu. Mozna je na miste trochu vysvetlit zdejsi penezni system, ktery pry mistni radi zneuzivaji ke klamani turistu (my jsme se s nicim takovym zatim nesetkali). Zakladni menou je rial, temer bezceny. Deset rialu se v hovoru oznacuje jako 1 toman, nebo tuman. Na vsech bankovkach je sice hlava Chomejniho, ale Chomejni se rika taky zelene desetitisicovce – to je zhruba nasich 20 korun, jeden dolar. Tri nazvy pro jednu menu.

Ve meset nas odchyti dalsi Iranec, provadi nas bazarem a ukazuje mistni vyrobnu barviv – temna kobka, hromada uschle kury z granatovych jablek, jutove pytle. Druha mistnost s kruhovym mlatem: uprostred rozmerny mlynsky kamen, drive pohaneny oslem, dnes motorem. A stresnim pruduchem pronika intenzivni proud svetla skrz ktery se honi tisice zrnek prachu a namletiny. Starobylost zakletych a odeslych jiz casu. Taky vyrobna a opravarna perskych kobercu a taky strecha bazaru. Pohled pres hrbolate hlinene svrsky domu a susi se nekolik persanu. A jako to byva pry zvykem, dovede nas pak nas pruvodce ke svemu otci (?), co dela grafiky a malby, taky na velbloudi kost. Jeho fotka je v pruvodci Lonely Planet. Ve dvorku jsou take vyrabeny koberce, par malickych kupujeme.

Mesity – ty hlavni a zname, propagovane – jsou tu tri. Jedna dnes navstivena je zavrena, bazaar okolo hlavniho Imamova namesti je temer az odpudive turisticky. Je Ramadan a presto pak najdeme rychle obcerstveni (drink cocacola), kde si davame jakesi mistni odnoze hamburgeru a baget – toustu. Kupuji sit toust s kari-kuretem. Jak se zahy ukaze, kure neni kure ale mozek, docela to slo, takove mazlave cosi... Internetova kavarna a kontakt s domovem.

Mesto Isfahan je proslule taky svymi mnoha mosty pres reku, ktere jsou architektonicky velmi pekne. Jsou to taky frekventovana mista pro ruzna setkavani a vecerni posezeni venku pod otevrenym nebem. Nejkrasnejsi most ma na sve jedne strane schody jdouci az k melke vode. Je prijemne sedet u hladiny a poslouchat vlny. Je to asi taky dost dobre misto pro vypraveni si velikych tajnosti, protoze sum proudu slova brzy odnese pryc.

Na mostech jsme se sobe ztratili, coz bylo nakonec moc prijemne, protoze v mensi skupince se lepe chodi. Mensi svacinka – hnusny pytlikovy caj v pytliku (asi zdejsi specialita :)), mastne placky plnene zeleninou a kelimek velmi palive omacky. Jedli jsme to na schodech v sumu melke vody. Pri jidle Komar vypravi pribeh a ukazuje pritom za sebe zdvihnutym palce. To je zde velmi neslusne gesto (tak jako smrkani a to je pri ryme z unavy a zdejsiho vzduchu dost zle), snazime se knotrolovat, ale tohleto nam dost casto unika. Vetsinou to prochazi bez povsimnuti. Arabske nebo perske pocitani na prstech od ukazovacku nebo malicku nemame v krvi.

Jdeme i a dalsi mosty, dava se s nami do reci byvaly namornik, co dost scestoval svet, dlouho stravil ve svedsku. V rece parta kluku (jsou z jihu, horkokrevni), zpivaji a rytmus tleskaji botami, ktere si sundali. Konverzacni modely irancu lze obohatit o typ – student/profesor anglicke literatury. Anglictina na pomerne slusne urovni. Neni divu, ze se davaji do reci, neni asi mnoho jinych prilezitosti k procviceni...
Jsme tu uz kolik dni a jeste jsme neochutnali zadnou poradnou mistni specialitu... Ramadan?

Wednesday, September 12, 2007

Zinjian

V noci nas probral (ja jsem do te doby jeste nestacil usnout) muezzin. Jeho pev pres stary zachrchlany tlampac znel jako Hendrixova elektricvka kytara, na cemz jsme se vsichni pomerne zahy shodli. Pak me probudil sramot. Nevedel jsem, jestli me sezere mys nebo nejaky hmyz. Nesezralo me nic.

Zinjian je pomensi mestecko, ne tolik uvykle turisdtum. Mistni obvykle ovladaji jedinou anglickou frazi: Hello. How are you? Fine! Mesto a jeho zivot vyhrezava do ulic. Organicka struktura krivych ulic a jejich vyspravovani, hrbolu a prazdnych kanalu podel chodniku. Auta jezdi vsude, semafory jen zridkakdy, protismery. A sviti se, jen kdyz uz neni videt na spicku nosu a i to jen nekdy.
Podel ulic kramy a vylohy, spravkarny aut s mapami olejovych skrvn vpitych do prachuy a pisku. A steny praskane kolomazi. Stosy pneumatiky oblepenych paskou.
Prachem a horkem s bathoy jsme nasli autobusove nadazi: utubus terminal a mavnuti rukou kamsi. Listek Zinjian-Teheran-Esfahan koupen a u pokladny se Honza s Anickou potkaji s irancem Muhamadem, profesorem anglicke literaturyu, turectiny a hudby. Mluvi velmi dobre Anglicky, zaridi nam "uschovu batohu" - v budce na nadrazi, kde na pohovce line posedava ospaly tlusty chlap. Zve nas na obed k jeho priteli (sam je ze severu). Prijimame. Luxusni byt, voda s ledem a dva mali kluci (synove tech dvou). Pak obed. Prostira ubrus na zem. Ryze, pecebne rajce, maslo, kureci a jehneci maso, pokapat limetkou. Jejich placky a jakysi snad ko9zi jogurt. Diskutujeme, priblizuje nam Iran, dejsi zvyklosti. Je to moderni clovek, nijak zapaleny muslim a trochu repta na zdejsi vladu. Jsme opatrni, co kdyby nahodou slo o provokatera. Pravdepodobne ale neslo. Vza nas pak do mesta, prohlidka bazaru (kupuji dva pary baterek do fotaku a nefunguji). Navstava Karavanseraje - caj s kardamomem a misdtnim cukrem, vodni dymka. Osvezujici. Bajecne sladke cokoladove chutnajici datle.
Pak nas jeste zavedli do mistni pradelny. Je to ted takove muzeum. Podzemni kamenna hala s nadrzi, kam drive chodily zeny prat (a probirat-propirat snatky a namluvy - pradelna-drbarna). Dumyslny system cirkulace vody ustavoval rozdeleni zlebu na prani cisteho a zaspineneho pradla (nebo pradla nemocnych). V zadni casti prostor, kde si mohly hrat deti, koove misy zavesene na retezech od stropu - v nich se topilo kvuli svetlu a teplu. Z toho jak svetlo padalo dovnitr stropnimi otvory bylo mozne odhadnout cas.

Nakup jidla na cestu: hrozny kolem kterych letala hejna vos, jablka, obrtovsky plat plackochleba. Konecne i baterky, co funguji - ale zas jenom chvili. Ted uz mirime do Esfahanu, kde bychom meli nejaky cas pobyt. Taky se rozhodnout, jestli pojedeme pres Yazd (oaza), nebo Shiraz - ten je jizneji a trochu z ruky, ale pry nejkrasnejsim mestem Iranu (hodne turisticky - to je trochu blby)

12.9. 22:00
Snedli jsme s Lenko9u nemyte vino - chut premohla opatrnost. Ocekavame nasledky...

Tuesday, September 11, 2007

Prijezd do Iranu

Autobusem smer Iran, stale. Jak postupujeme k vychodu, krajina se meni. Horko a sucho vyzaruje z pudy odstiny zlute a hnede. Oschla nizka trava, ridka kroviska, zakrsle stromy. Ridky osidleni, ale architektura domu je normalni, bezne znama... Pavel, jeden z tech cechu, co jsme je potkali (fousaty, dlouhovlasy usmevavy clovek, procestoval blizky vychod, v Iranu jiz drive stravil asi mesic), rikal o ceste: turecko - porad dobry, pak prijde Kurdistan, ty jeho hlineny domky, dost sila. A Iran, to je pak zas dobry.
Zastavky, autostopy zde jsou jiz hodne inaci. Veliky rozdil oproti hlavnim tridam istanbulu, kde je "exotika" sterilni, ucesana pro obvykle oko turistovo. Na posledni zastavce Honza koupil hodinky. Za 1.25, to jen uz mu zbylo, mely stat jeden a pul.
Pohuble kravy. Nove baterky ve fotaku se hlasi jako vybite. Po nekolika fotkach. Obrazovy pust...

Uz jsme za hranicemi. Dve hodiny front na hranicich, vedro, sucho. Po smene penez jsme temer milionari. Krajina je hneda a kamenita. V autobuse hrajeme na kytaru a harmoniku, Iranci se zajmem sleduji, filmuji, mala iranka s rozcepyrenymi vlasy. Usmevy. Mistni muzikant se pridava na podivnou kytaru s prazci s prilepenych provazku. Taky tri placky za 10 tisic rialu.

Je vecer a nase prevazne bluesove pisne uz utichly. Probiha nahodna kontrola. Zastaveni u bile veprovicove stavby. Snad policatj v sustakove bunde zkontroluje pasy, nahodne zvoleni pasazeri podstoupi peclivou kontrolu zavazadel. Skrz sklo je videt pultik, oficiry a vybalene kufry. Pred vchodem se prochazi nas letuska. A zitra rano Ziunjian a smyt ze sebe spinu te cesty. A taky posledni poradne jidlo, ve stredu zacina Ramadan.

Kontrola skoncena, jede se dal. Iranci se moc neobtezuji se svicenim ani v noci a pri jizde leckdy jedou v protismeru.

Jeste jedna vecerni zastavkas. Obcerstvovna. Placky a nebo ryze, opecene rajce, ctvrtka syrove cervene cibule, jogurt. To jsme si nedali., Pak taky na sebe vyrovnane prepravky s vypitymi lahvemi mistni zamzam koly, v kazde brcko. Na pultiku mlady osmahly kluk do cerne rady otevrenych lahvi vklada ty brcka a pak cele trsy roznasi k podlouhlym stolum s igelitovymi ubrusy. Varna caje - konvice s pekelnym vyvarem a druha s horkou vodou a veliky samovar a pod nim ohen. Dame si caj. Dobre, posadte se tamhle, a odbehne se modlit. Nic se nedeje. Jdu se tam jeste podivat - opusteno. Mistni chlapek s kufry taky nakukuje. Dojde mu trpelivost, vleze dovnitr, kufrik podrzi koleny a pripravi 3 caje. Jeden pro sebe, dva pro nas. A nic nas to nestoji :) Ulomky cukru a jdem si caj vypit ven do prachu, mezi hrava kotata.

Spime na podlaze autobusu. Messieu, messieu. Budim se, nade mnou oblicej naseho autobusoveho letusky: Messieu, Zinjian! V chvatu sbirame sve veci (kde mam, proboha, fotak? Je sbaleny v Honzove batohu, tam jsme ho dali vecer), vystyupujeme. Pet lidi a bagly, autobus mizi a my uprostred silnice, jakasi zastavka.
Zjistujeme kde jsme a jak do mesta. Tma, smrad, proudy aut. Silne kafe prvni konfrontace se svetem tady. Taxi. 25tis. rialu. Do auta se nacpeme vsichni a 4 batohy v kufru, neni vubec jiste, ze nevypadnou cestou. Drahy hotel. V prepoctu za 60 korun na osobu. Prvni setkani s tureckym zachodem a po dvou dnech konene vycistene zuby.

Monday, September 10, 2007

Autobusem do Iranu

Na ceste do Iranu. Rano jsme koupili vody a susenky do autobusu, sbalili veci (vsechny ty kramy do hor zaberou dost prostoru a i neco vazi :), vyrazaili na misto odjezdu. Stavujeme se jeste na caj (hodne strma trida, pestrobarevne plastikova hrackarstvi a hory papirovych krabic), kupujeme jeste teply a bajecne krupavy chleba (prepravka s temi chleby sala), za cerstva jej snime.
Zjistujeme, ze je dost pozde, trochu i spechame. Zbytecne. Autobuss ma stejne veliky zpozdeni.
Sedime tedy na ulici, potkavame dva cechy - take miri do Indie (pak do Nepalu), jedou s nami, ale v Iranu se nechteji zdrzovat. Taky v kancelari odezdame pasy, Honza se pak pta, co s nima bude, kdy je dostanem. Turek (nebo Iranec?) co ji nejakou pochoutku, jen zvyka, smeje se a mavne rukou - neresit.

Par nezarazenych Istanbulskych obrazu: tyrkysova opraskana zed, rada stolecku , zidlicek. Chlapi pijou caj, kafraj a kouri nargile; Snury pradla roztazene mezi domy, houfy decek...
Kostra domu, trika a trenky a ponozky a havy poveseny pres predni stenu a okny vidis prazdnou ulitu. Opusteny lidmi, schodisti i stenami, jen jemi vyznaceno. Rumiste; Pismena vykousana casem z vyvesnich stitu - hostel M RT. Sto korun za noc, pri polamane postele a praskle zrcadlo ve zlutem pokoji. V koupelne smrad, turecky hajzl a fotobunka nastavena dost mizerne. Clovek a by pri moceni ci obzvlaste pri srani provadel prostocviky...

Istanbul

Odjezd z Istanbulu se odlozil az na dnes, nebot autobus jede pouze dopoledne. Uz i tohle misto je ale hodne vysinute, posunute. Hromady smeti, rozbitych domu. Hemzici se bazary - chlapek stoji na kraji ulice a na dece ma par tretek co posbiral buhvikde: kalkulacka, lzice, zvukovka z nejakeho prehistorickeho pocitace, propisky?
Zeny s krasnymi rysys a nadhernyma ocima. S satkem a zahalene do cadoru nebo i bez - je to tu smisene.

Kebap, rybi trhy, ryze s cizrnou - pilav. Nakladane papricky zenou z oci proudy slz.

Vecer jsme se sli projit, probrouzdat bazary (muj uces budi nebyvaly zajem), skoncili jsme v cajovne. Nargile a rize ci i matovy vyvar s citronem. A kolem koberce a ruch. Prisedli si k name turci - kurdove, kaframe... Tradicne se ptaj na nase holky, jestli jsme svoji a nebo je, tahame je za nos, vse tak napul zertem. Z obou stran.

Vecer jdeme jeste k mesitam, jsou ale zavrene. Opecena kukurice (vzpomenu na fotku z P. Jazairiove - V Sev. Indii).

Most pres reku ma dve patra, jdeme sopdem. Vzduchem se trpyti vlasce - rybari. Voda je mastna a plna smeti. Smrad, mastne noviny a pohozene plastikove lahve. Bezdomovec pali obrovsky ohenb, k pulnoci, rolety zatazene. Prijizdeji cety metary a zbavuji mesto tihy predesleho dne.
Nespocet krasnych kocek a kotat, jen nekolik linych pospavajicich psu.

Sunday, September 9, 2007

Vienna airport

Videnske letiste. A po ceste sem prvnich par setkani, kratkych dialogu. Praha-Brno vlak a mladik. Demonstruje svoji ekonomickou silu, suverenitu. Jsem trochu sebou prekvapen, ze tato slovni skrizeni mecu prijimam. Taky machruji a hraji hru na velike ego, chlubim se uspechy... Divne hovory, lepsi nez spanek. Legitimovani policii: nekoho hledame!

Brno-Viden. Muz, neurcity vek, pratelske ystupovani. Byl take v Indii. Sever. Amritsar, Varanasi, Sikkim a dalsi mista... Ted jede do Keni. Prijemny chlapek.

Videnbske letiste okolo pul pate, polobdele pospavani opren o vlastni batoh. Pomaly odsyp casu do odletu. Bavim se predstavou: do Istanbulskeho zaru vstupuji oden na horskou turistiku a topim se v potu. Jeste dve a pul hodiny pred vstupem mezi mraky.
Jelikoz v kavarne v Iranu, kde ted sedim, je blokovan pristup na muj origialni blog, musim veci z cesty psat sem.

Prvni zapis je z 9.8. z 0:15, proto jim zacneme:

Den odjezdu. 70k zive vahy, baleni na posledni chvili. Par hodin spanku & nocni pout do Vidne a Istanbulu. To me ceka. Jeste posledni hrani...

Predodjezdni koncert byl mimoradne zdarily. S ocekavanim vyhlizim nahravku, s ni se snad konecne bude dat neco delat, treba i ziskat bubenika za Pavla, ktery koncem roku odjizdi za praci z Prahy.